Petr Lutka

* 1952

  • „Když vás z jednoho města vykážou, jdete do jiného. Pozvání se zpočátku hrnula a bylo pořád kde hrát. V Praze jsme měli zákaz, protože tam byl nějaký přísný inspektor přes kulturu, který rozhodoval třeba i o Suchém a Mišíkovi. Určoval také, kde můžou jednotliví interpreti vystupovat, a kde ne. Hercům přikazoval, zda mohou působit v divadle nebo ve filmu. Nebylo to vůbec příjemné. Na pražské scéně jsme prostě zažívali těžká léta. Dalo se však hrát v Brně nebo na jiných místech, pokud ovšem člověk nepodepsal Chartu jako třeba Vlasta [Třešňák] nebo Sváťa Karásek a další. Já osobně jsem však mohl hrát téměř všude a byl jsem za to vděčný. Ani v nejmenším jsem však neměl pocit jakéhokoliv hrdinství, i přesto, že jsem byl občas pozván také k výslechu. U mě se to týkalo především víry, kterou jsem přijal v roce 1981. Nikdy jsem se za ni nestyděl a rozhodně se jí nechtěl zříkat.“

  • „Písničkáři se později od Porty separovali. Především od poetiky a obsahu toho, co se na festivalu odehrávalo. Nerad bych to hodnotil a tvrdil, co je lepší nebo horší, ale musím říct, že vrána k vráně sedá. Šafrán tedy vzniknul jako reakce a snaha oddělit se od koncertů v duchu folk a country, které často probíhaly třeba v Lucerně. Tam hrávali Plavci, Greenhorni, Rivolové a podobní interpreti. Písničkáři se však postupem času sdružili kolem Šafránu. Dokonce jsme se podle toho také pojmenovali. Říkali jsme si, že je nás hrstka a že přinášíme jiný typ sdělení. Každopádně tam došlo k jakési přirozené separaci. Sem tam někdo z nás na Portě zahrál, ale bylo to opravdu jen zřídka. Později tam jezdili především lidé z druhé folkové vlny, tedy Nohavica, Plíhal, Dobeš a řada dalších.“

  • „Každý z nás byl úplně jiná persona. Náramně jsme se doplňovali a měli se rádi. Trochu se to rozklížilo, když někteří odešli. Po revoluci se na staré vztahy nedalo navázat. Sledovali jsme každý trochu jinou cestu. Jarda Hutka se snažil sdružení obnovit a i další snahy byly veliké, ale celkově to prostě nějak nešlo. Hraní po revoluci bylo kouzelné v tom, že jsme se alespoň setkávali osobně. Čas od času někomu něco vydají a to je potom možnost si zahrát společně, ale umělecky se to zatím nikdy nesepnulo. Naše společenství bylo definováno také útlakem. Týká se to samozřejmě i Charty v tom, že represe dala dohromady lidi různého druhu. Po převratu už se to však nepropojilo, protože to, co bylo společné, zmizelo a ztratilo dostatečnou hloubku a sílu.“

  • „Přijelo pár kapel, ale také písničkářů. Vystupovali tam všichni, kteří ještě mohli. Celé se to odehrálo někdy v polovině 80. let, takže třeba Hutka už byl pryč. Publikum čítalo několik tisíc lidí a člověk si uvědomoval, jak může slovo písničkáře i výběr textů rezonovat, když se podá tím správným způsobem. Pro mě osobně to byl jeden z vrcholů folkové kariéry. Myslím, že jsem se tenkrát trefil do atmosféry, která tam panovala. Moje vystoupení uváděl Honza Rejžek. Vzájemně jsme si dodali určité povzbuzení. Člověk si to dnes už jen těžko uvědomuje [pauza]… dostali jsme taková křídla. Bylo to velice krásné a působilo to úlevu. Myslím, že tam zaznělo něco, co lidmi zatřáslo. Při veřejných vystoupeních si člověk uvědomoval, že na něco takového jeho publikum čeká. Písničkář má v tomto ohledu naplňovat roli jakéhosi svědomí, které pravdivě pojmenovává věci. Běda, kdyby se tomu člověk zpronevěřil, uhýbal by nebo důležitá místa vyplňoval omáčkou. Mnohokrát jsem si však uvědomil, že zrovna v těchto ohledech jsem moc statečný nebyl a možná to platí až dodnes.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.06.2020

    (audio)
    délka: 01:17:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 03.10.2020

    (audio)
    délka: 02:05:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doufám, že moje bázlivost nebyla nikdy zapíráním

Dobový portrét Petra Lutky, kolem roku 1975
Dobový portrét Petra Lutky, kolem roku 1975
zdroj: archiv vydavatelství Galen

Petr Lutka se narodil 28. června 1952 v Hranicích na Moravě. Většinu svého dětství však strávil v Lipníku nad Bečvou, odkud pocházela jeho rodina. Už odmala se věnoval hudbě, což poprvé zúročil ve svých šestnácti letech jakožto kytarista místní bigbeatové kapely. Rocková hudba ho ale časem omrzela, chyběla mu v ní vřelost sdělení. Postupně se proto přesunul k akustické kytaře a písničkám, které pro něj skládal jeho spolužák Jiří Zych. Hned při prvním vystoupení v Uherském Brodě si ho všiml Jaroslav Hutka, který mladého interpreta motivoval k tomu, aby se přestěhoval do Prahy. Petr to bez většího váhání udělal a v roce 1971 nastoupil ke studiu Vysoké školy ekonomické. Při tom však neúnavně koncertoval a brzy se stal integrální součástí pražské folkové scény. Brzy se zařadil do vznikajícího písničkářského sdružení Šafrán po boku zmíněného Hutky, Vlasty Třešňáka, Dagmar Andrtové-Voňkové a dalších autorů. Natočená společná LP deska sdružení Šafrán i s Lutkovými písněmi však oficiálně nikdy nevyšla, poté, co někteří protagonisté podepsali Chartu 77. V roce 1981 přijal Petr Lutka katolickou víru, což se výrazně promítlo do jeho autorské tvorby i způsobu života. Před revolucí se několikrát zúčastnil poutě v Čenstochové i výpravy do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České. To vše dnes chápe jako předzvěst politických změn ve východním bloku. Od 90. let až dodnes stále koncertuje a pokračuje ve vytyčené textařské trajektorii.