Eva Lustigová

* 1956  

  • Od té doby, co jsem odešla ze Spojených národů, pracuju na volné noze a pracuju víc než kdykoliv jindy. To znamená, že se věnuji odkazu mého otce. A to je literární, filmový a pedagogický odkaz. Pedagogický, protože se stal profesorem filmu a literatury a měl to hrozně rád. Říkal, že jestli udělal něco důležitého ve svém životě, tak to bylo právě vyučování literatury a filmu a holokaustu v literatuře a ve filmu. Takže tomu rád věnoval čas. Skamarádil se se studenty, měl je rád, říkal, že ho udržují mladým. Mladým, neboli mladším.

  • Ten první rok, když jsme žili v Haifě, jsem chodila do izraelské školy v hebrejštině. Když jsem přišla do té sedmé třídy, neuměla jsem ani slovo. Ale prostě člověk, zejména ve dvanácti letech se naučí. Rychle jsem se naučila mluvit, do tří měsíců jsem se mohla dorozumět a za jeden rok jsem mluvila plynně hebrejsky. Další rok jsme odjeli do Jugoslávie do Záhřebu, kde můj otec Arnošt pracoval pro filmové studio, které se jmenuje Jadran film. A tak jsem v osmé třídě přišla do Záhřebu a musela jsem studovat v chorvatštině. Neuměla jsem ani jedno slovo. Ale zase, myslím, že chorvatsky jsem se naučila dřív než hebrejsky, to mi trvalo začít se orientovat v tom jazyku a v té třídě a dělat školní úkoly, to mi asi trvalo dva měsíce, než jsem se takhle uchytila. Potom to šlo docela rychle, a skamarádila jsem se s hodně lidmi. A v Záhřebu mi bylo skoro jako doma. V Jugoslávii jsem vychodila osmou třídu a potom jsme se přestěhovali do Iowa city ve Spojených státech. A tam jsem začala chodit do deváté třídy a zase jsem neuměla ani slovo anglicky a chodila jsem jenom se slovníčkem. Tentokrát jsem měla takový malý slovníček, anglicko-český a česko-anglický. To byl můj nejlepší kamarád, protože ten jazyk byl úplně jiný než hebrejština, jiný než čeština, než němčina. Naučila jsem se anglicky tak za šest měsíců, to už jsem mohla dobře komunikovat a za jeden rok jsem mluvila velmi dobře a posmívala jsem se rodičům, jak mluví, jaký mají přízvuk a jak jim nikdo nerozumí.

  • Proč jsme emigrovali v roce 1968, když mi bylo skoro dvanáct? To bylo kvůli Pražskému jaru, ve kterém se angažoval můj otec, Arnošt Lustig. Byla to politická reforma, protože okupace Československa vlastně chtěla potlačit Pražské jaro. Tak když jsme byli v Itálii, tak se moji rodiče rozhodli, že zůstaneme v cizině. A zůstali jsme jeden měsíc v Itálii a potom se moji rodiče rozhodli, že budeme emigrovat do Izraele a tam jsme jeli lodí, která se jmenovala Theodor Herzog, asi tři dny a dorazili jsme do přístavu, který se jmenuje Haifa. A vzpomínám si, že cesta lodí byla taková zajímavá, hodně dlouhá a že jsme jedli špagety s rajčatovou omáčkou třikrát denně, protože rodiče neměli peníze. Takže hodně špaget.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ženeva, 25.09.2019

    (audio)
    délka: 32:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Užít si svobodu

Eva Lustigová s tatínkem Arnoštem Lustigem, rok 1958
Eva Lustigová s tatínkem Arnoštem Lustigem, rok 1958
zdroj: Eva Lustigová

Eva Lustigová se narodila 22.srpna 1956 v Praze. Jejími rodiči byli Věra a Arnošt Lustigovi. Když bylo jí dvanáct let, s celou rodinou emigrovala do Izraele. Rok žili v Haifě a potom rok v jugoslávském Záhřebu. V roce 1970 se vystěhovali do Spojených států amerických, kde bydlela až do roku 1991, kdy přijala nabídku pracovat pro OSN v Ženevě. Působila v programu globálního boje proti AIDS a později také v oddělení genderové rovnosti. Po odchodu do důchodu se věnuje péči o odkaz svého otce, spisovatele Arnošta Lustiga.