Ing. Jan Loučím

* 1949

  • „Dvacátého srpna, což je den našich narozenin, jsme byli se švagrem a sestrou na náměstí ve Slávii oslavit naše narozeniny. Bylo nám devatenáct let. Tančili jsme a tak dále. Domů jsme přišli v půl druhé v noci. Sestra se švagrem bydleli v Purkyňově ulici, my jsme bydleli ve Dvořákově. Když jsme došli do Dvořákovy ulice, zavolal nám švagr a povídal: „Kluci, pusťte si rádio!“ Tak jsme si pustili rádio, ve kterém se nějakým způsobem prezentovalo, že nás přepadli (vojska Varšavské smlouvy). Nezbylo nic jiného, než že jsme honem rychle v šest hodin ráno popadli kameru, nacpali ji filmem a vyrazili do ulic. V tom místě, kde je dnes parkoviště u kasáren Pětatřicátníků, u pošty, byly tři nebo čtyři sovětské tanky. Potom ty sovětské tanky byly ještě nahoře (směrem) od (dnešní zastávky) U Práce skoro až na Chodské (náměstí). Tak jsme s tou kamerou jeli tramvají a natáčeli jsme ty tanky, které stály na Májovce, na třídě Prvního máje, (dnešní) Klatovské, a pak jsme zašli i k té poště. A tam byl jeden tank, který měl takhle to světlo... A my jsme s bráchou na ten tank namířili tu naši tříobjektivovou kameru a to světlo na nás najednou (zamířilo). V tu ránu se u tanku začal sklápět ten lauf, a tak jsme s bráchou rychle skočili za roh a musím říct, že v ten okamžik naše natáčení osmašedesátého skončilo.“

  • „Začalo to v sedmdesátém prvním roce. Netušili jsme, že Boovi ten náš dopis pro sestru do Švédska sebrali. Asi to sestře neřekl nebo nám to ona neoznámila. Najednou jsme viděli, jak se kolem nás stahují černé mraky. Jeden známý nám řekl: „Kluci, dejte si pozor, jste sledovaní.“ Dodnes nevíme, zda ten známý byl, nebo nebyl agent. Každopádně jsme asi po dvou nebo třech měsících zjistili, že když si k výslechu pozvali našeho kamaráda, tak věděli úplně všechno. To bylo na tom to nejhorší, že ti estébáci, ti agenti, dávali ty informace tak přesné a tak důvěrné, že to bylo k neuvěření. Když jsme byli v nějaké hospodě, tak úplně přesně věděli, kolik jsme vypili piv, kolikrát jsme si šli ulevit na toaletu, kdo se u stolu zastavil a tak dále. Výslechy nastaly v září roku 1972, kdy si nás povolali na výslech do věznice na Borech. Vzpomínám si, že tenkrát maminka, když si to přečetla, tak nám na ráno, kdy jsme tam šli - to bylo po nějaké filmové soutěži v Chebu – připravila proviant, abychom byli klidní a nějak se tam nerozohnili. Jako třiadvacetiletí kluci jsme přece jen tenkrát byli trošičku energičtější. Vyšetřovali nás Koranda a Fremr. Já si ta jména dovolím říct, protože na ně nikdy nezapomenu. A myslím, že je potřeba, aby se ta jména kdokoliv dozvěděl. Počkali si na nás už před branou borské věznice a pak nás vedli, vedli a vedli. A jedny dveře zabouchli, druhé zabouchli, třetí zabouchli a pak nás vzali každého do jedné místnosti. Neustále nás otázkami zpovídali. Zajímavé bylo, že jakmile jsme tu výpověď, která trvala hodinu a čtvrt, ukončili, tak se najednou otevřely dveře a vstoupil jejich kolega, nadřízený. Bylo jasné, že sedí v další místnosti a tam odposlouchává to, co my si říkáme.“

  • „V roce 1972 jsme měli s bráchou soud za hanobení republiky v zahraničí. Vzniklo to tak, že jsme roku 1971 napsali sestře dopis, že nás to už v republice štve, že to tady prostě stojí za prd a že bychom s nimi rádi cestovali po světě. Tento dopis jsme předali jejich kamarádovi Boovi, který tu byl na návštěvě. Když sem totiž ze Švédska jezdili studenti nebo kolegové sestry a švagra na dovolenou, dělali jsme jim průvodce po republice. Dali jsme Boovi ten dopis a pochopitelně že sousedka, udavačka, paní Malá, která nám na celá dlouhá léta dopředu zapříčinila neustálé výslechy a domovní prohlídky, tak honem rychle udala, že u nás byl nějaký člověk se švédským Saabem, se švédskou poznávací značkou. Takže si na něj počkali na hranicích, rozebrali mu celé auto a našli i ten dopis. To auto mu už dohromady nedali, takže z té německé hranice někde u Děčína musel jet domů do Švédska vlakem a to auto tu nechal napospas.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 19.08.2019

    (audio)
    délka: 02:00:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 23.08.2019

    (audio)
    délka: 53:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj brácha má prima bráchu

Jan Loučím, 1968
Jan Loučím, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Jan Loučím se spolu se svým jednovaječným dvojčetem, bratrem Josefem, narodil 20. srpna 1949 v Plzni do silně komunistické rodiny. Po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole v roce 1967 nastoupil do výpočetního centra Škody Plzeň. V letech 1968 - 1973 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze. Dne 21. srpna, pár hodin po oslavě devatenáctých narozenin, natáčel spolu s bratrem tanky okupačních vojsk v plzeňských ulicích až do chvíle, kdy na ně jeden z tanků zamířil. Od roku 1971 do roku 1989 čelil kvůli emigraci sestry do Švédska neustálému dohledu StB. Roku 1972 byl na základě zabaveného dopisu kritizujícího situaci v komunistickém Československu spolu s bratrem souzen za hanobení republiky v zahraničí. V letech 1973-1985 pracoval jako matematik analytik ve výpočetním centru Škodovky. Roku 1974 se oženil, po sňatku se narodily dvě děti. V roce 1980 opět musel k výslechu na StB, tentokrát kvůli přechovávání protistátních tiskovin. V letech 1985 - 1991 pracoval jako ekonom v podniku Domácí potřeby. V tomto i předchozím zaměstnání mu nabízeli povýšení podmíněné vstupem do komunistické strany, to však odmítl. Od roku 1991 odešel na volnou nohu a začal se plně věnovat filmové tvorbě, ke které tíhl už od dětství. Roku 1991 založil první regionální televizi v západních Čechách a TV společnost Studio Max. V roce 2009 získal spolu se spolupracovníky za film Člověk z ráje s tematikou milované Šumavy druhou hlavní cenu na festivalu Arts & film v Telči. Je autorem řady dalších oceněných filmů a televizních cyklů. Za dlouholeté zásluhy v oblasti filmové tvorby a dokumentaristiky obdržel v roce 2019 historickou Pečeť města Plzně.