„Ten transport zajatců, ve kterém jsem jel i já – a moc dobře si na to pamatuji – projížděl na cestě do Havany malými vesničkami provincie Matanzas. Jednou z nich jsme projížděli velmi pomalu, takže na nás pokřikovali místní lidé. ‚Žoldáci! Vrazi! Všechny vás popravíme! Zabijeme vás!‘ Taky si vzpomínám, že tehdy vedle mě seděl Carlos Alberto Badías, známá tvář kubánské televize. Venku byla taková mladá blonďatá dívka s dítětem. A ta na něj křičela: ‚Jé, podívejte se, kdo to tam s nimi jede! To je přeci Carlos Alberto… A jaký je to fešák! Podívejte, Carlos Alberto! To je ale škoda, že ho popraví…‘ A Carlos Alberto jí odvětil: ‚Copak byste chtěla? Mám vám přednést báseň?“
„Americký prezident Kennedy byl v té době v úřadu pouhé tři měsíce a rozhodnul o zrušení dalších leteckých útoků na Kubu. On v tu chvíli opravdu nebyl ta správná osoba, která by měla sedět na jeho místě. Při následujícím vývoji se to taky potvrdilo. On se snažil udělat to tak, aby to nevypadalo, že Spojené státy americké se nějakým způsobem podílejí na celé té operaci. Jenže to bylo zhola nemožné. Kde by asi parta Kubánců vzala takovou výzbroj, kde by asi vzala ta letadla?“
„Téměř tři dny jsme se plavili na moři. V brzkých ranních hodinách dne 17. dubna jsme dorazili ke kubánskému pobřeží. Plán spočíval v tom, že 15. dubna se začne s ostřelováním, jehož cílem bude zničení nevalného Castrova letectva. Je dobré říci, že jeden z důvodů, proč se invaze uskutečnila právě v dubnu, bylo to, že v květnu měla na Kubu dorazit první zásilka ruských stíhaček MIG. Takže proto se měla invaze provést už v dubnu. My jsme tedy, jak už bylo dříve naplánováno, vepluli do Zátoky sviní. Společně jsme tam byli dva pěší prapory – druhý a pátý. Bylo to myšleno tak, že druhý pěší prapor bude postupovat a my budeme zabírat jimi dobyté pozice. Jenže tak například lodě… měli jsme čluny, na kterých jsme měli připlout na pobřeží… jenže vůbec neodpovídaly požadavkům na takovou operaci. Stejně tak ty lodě samotné. To byly obchodní lodě, vůbec nebyly dělané na takovou akci. No a ty čluny, na kterých jsme měli doplout na pobřeží, tak to byly hliníkové loďky s přenosnými motorky o výkonu 40 koní.“
„Jednou se nám podařilo sehnat bílý fosfor. Vykropili jsme tím jeden obchod a zapálili to tam. Udělalo to slušnou paseku. Taky jsme takhle vypálili několik autobusů. Pokropili se tím sedadla a pak se to zapálilo. – ‚Ohrozili jste někdy nějaké civilisty?‘ – Ne, to nikdy. Podívejte se, musíte po chápat v daném kontextu. V té době na Kubě prostě nebylo bezpečno, panoval strach. Začalo to už v roce 1958… totiž, mnoho lidí vypráví o tom, jaká v roce 1959 propukla obrovská euforie. Já jsem to tak teda neviděl. Všude byl cítit strach a obavy. Když jste si chtěli uspořádat doma oslavu a pozvat pár lidí, klidně vám mohl někdo začít vyhrožovat… že vám to tam podpálí a podobně. Už v roce 1958 se také nedalo bezpečně zajít do kina. Členové Castrova Hnutí 26. července hrozili tím, že vyhodí kina do vzduchu.“
„Tak jsem se nakonec přihlásil ke studiu stavebního inženýrství na Havanské univerzitě. Pamatuji si, že jednoho dne ráno v prosinci roku 1957 jsem byl na přednášce z chemie. Najednou se zastavila výuka a oznámilo se, že výuka se ruší, protože Fidel Castro se právě vylodil na východě ostrova. To bylo naposledy, kdy jsem byl na univerzitě. Když potom v roce 1959 znovu otevřela své brány, už jsem se tam neobjevil.“
Humberto López Saldaña se narodil 27. září 1936 ve městě Cárdenas v provincii Matanzas. Jeho otec byl vojákem kubánské armády, v jejímž čele stál tehdejší prezident, generál Fulgencio Batista . Celá rodina se kvůli převelení Humbertova otce několikrát musela přestěhovat. Bydleli ve vesnici San José de los Ramos, v dnešní oblíbené turistické destinaci Varaderu a v Cárdenas. Mladý Humberto nejprve studoval na katolickém lyceu, na kterém působilo i několik španělských kněží, kteří měli zkušenost ze Španělské občanské války . Pak studoval na střední škole s technickým zaměřením v Cárdenas. Moc si přál pokračovat ve studiích ve Spojených státech amerických. Proti tomu se ale postavil jeho otec, a tak Humberto skončil na Havanské univerzitě, kam se přihlásil ke studiu stavebně-inženýrských prací. Brány univerzity se ale zavřely v roce 1957, kdy se Fidel Castro vylodil na východě země. Když se opět začalo přednášet, Humberto už se do lavic nevrátil. Vítězství revolucionářů mu přílišnou radost neudělalo. Rozhodl se, že se zapojí do sabotáží proti nové vládě. Věnovali se především akcím menšího rozsahu, malovali v ulicích proticastrovské nápisy. Při jedné příležitosti ale použili při útoku na obchod i bílý fosfor . Z Kuby se mu podařilo odcestovat na turistické vízum a brzy po příjezdu do Miami se rozhodl nastoupit do tréninkových táborů zřízených za účelem výcviku invazního vojska. V rámci Brigády 2506 působil v 5. pěším praporu. Po ztroskotání vojenské operace byl uvězněn na Kubě. Ve věznici “El Príncipe” byl až do prosince 1962. Tehdy se dostal zpět do USA jako součást výměny zajatců za peníze, oděvy, léky a podobně. Po návratu do Spojených států amerických sloužil v americkém vojsku. Dnes je v důchodu, žije v Miami a je ředitelem Muzea invaze v Zátoce sviní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
