„Jinak jsem se třeba potkal, když jsme v této oblasti, s arcibiskupem pražským Josefem kardinálem Beranem. On měl rodinu v Bolevci, v Plzni. On byl v roce 49, měl bohoslužbu v katedrále sv. Víta, pak se vrátil domů a řekli mu, že už nesmí ven. A potom ho odvezli na různá místa. V roce 63 ta internace, on nebyl odsouzen, ale byl držen mimo, ani nevěděla ta rodina, kde je. Měl sestru v Bolevci a ta se s ním mohla setkat dvakrát za rok, ale právě v budově ministerstva vnitra, že ho tam přivezli. A potom v roce 63 to bylo uvolnění, byl oficiálně propuštěn na svobodu, ale nesměl se ujmout úřadu, ale směl přijímat návštěvy. Vím, že jsme tam u něj byli, to bylo v Mukařově u Prahy a potom v Radvanově. V roce 1965 byl jmenován kardinálem a odjel do Říma s tím, že vláda nedovolila, aby se znovu vrátil. A protože když zemřel 69, tak byl pohřben na čestném místě mezi papeži. Ale později se objevila jeho poslední vůle, kde napsal, že by rád byl pohřben v Praze, a když by to nebylo možné, tak aspoň v hrobě rodičů v Bolevci. Proto bylo jednání, a v roce 18 byly jeho ostatky převezeny zpátky do Čech a uloženy v Praze v chrámu sv. Víta, v jeho katedrále. Tak s tím jsem se osobně znal, a dokonce mně i někdy napsal nějaký pozdrav."
„To už bylo patrné, že se začínají ledy hýbat, a už i to, že v podstatě komunistický režim dovolil vycestovat dost značnému počtu věřících na svatořečení. Oni nechtěli, aby to bylo v Praze, nebo tady v Čechách, aby papež přijel, protože svatořečení je věc papeže. A Jana Pavla II. oni se báli, protože to byl Polák, papež z Polska, který komunisty znal a který o nich věděl svoje, a samozřejmě si nebral servítky. A zdůrazňoval třeba lidská práva a tak dále. Právě to, že už povolili ten velký počet, už trošku ukazovalo, že ten režim už se hroutí. Ono už i obecně, oni dovolili tehdy, že kdo složil nějaké devizy, měl určitý počet peněz západních, že mohl si žádat o výjezdní doložku. A tehdy lidi kupovali si marky a potom řekli, že je mají, a dostali třeba i tu výjezdní doložku. Svatořečení bylo opravdu něco velikého, tam se sešlo tolik lidí. Třeba jsme se tam setkali s jedněmi příbuznými, které jsme neviděli od roku 1968, protože oni odešli do Kanady, a najednou tam jsme se zase potkali po těch letech. To bylo velice hezký a milý. Pak, když už jsme se vraceli, pak už byla tzv. sametová revoluce."
Filip Zdeněk Lobkowicz se narodil 8. dubna 1954 v Plzni, rodina žila v Křimicích. Při křtu dostal ještě dalších osm jmen. Při vstupu do řádu premonstrátů v 80. letech pak přijal řeholní jméno Filip. Vyrůstal s rodiči a dalšími čtyřmi sourozenci, byl nejmladším z nich. Školní docházku zahájil v Křimicích, od šesté třídy pokračoval na základní škole v Plzni. Otec Jaroslav Claude, zemědělský inženýr, původně spravoval rodinné panství. Po vyvlastnění rodinného majetku pracoval jako cestář, později rozvážel knihy pro n. p. Kniha. Matka Gabriela byla v domácnosti. Po vystěhování ze zámku v roce 1951 žili v pivovaru, který původně patřil do rodinného majetku. Rodina byla katolického vyznání, účastnila se bohoslužeb, Zdeněk od čtyř let ministroval. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval dvouletou knihovnickou nástavbu s maturitou v Praze a posléze obor knihovnictví na Filozofické fakultě UK v Praze. Jeho dvěma sourozencům komunistický režim vystudovat neumožnil. V 80. letech Zdeněk odmítl spolupracovat se Státní bezpečností. Na kněžskou dráhu se připravoval tajným studiem při zaměstnání v Národním muzeu v Praze - pracoval v knihovně v oddělení kramářských tisků. Na dráhu kněze mohl oficiálně vstoupit až po revoluci v roce 1989. To byl pro jeho život rok klíčový. Na kněze byl svěcen 13. ledna 1990. Od svého svěcení působil jako kněz v západních Čechách v tepelské kanonii premonstrátů na různých farách (např. v Mariánských Lázních, Teplé, Chebu). Opatem tepelského kláštera byl poprvé zvolen v roce 2011, podruhé v roce 2020. Důležitými milníky pro něj byly účast na svatořečení sv. Anežky České v Římě v listopadu 1989 a audience u papeže Jana Pavla II. v Římě v roce 2003 u příležitosti celosvětového setkání premonstrátů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
