Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

O. Praem Filip Zdeněk Lobkowicz (* 1954)

Knihovník z rodu Lobkoviczů měl palachiádu i revoluci jak na dlani

  • narodil se 8. dubna 1954 v Plzni

  • rodičům konfiskovali rodový majetek v Křimicích

  • rodina se musela přestěhovat do místního pivovaru

  • otec mohl pak pracovat jen jako cestář a skladník

  • Lobkowiczové byli katolíci, navštěvovali bohoslužby, děti chodily ministrovat

  • Zdeněk Lobkowicz záhy pomýšlel na kněžskou dráhu

  • studoval nástavbové studium knihovnictví v Praze a na FF UK obor knihovnictví

  • jeho sourozenci studovat nemohli

  • v roce 1976 tajně vstoupil do řádu premonstrátů a přijal řeholní jméno Filip

  • odmítl spolupracovat s StB

  • při zaměstnání v Národním muzeu tajně studoval teologii

  • účastnil se svatořečení sv. Anežky České v Římě v listopadu 1989

  • přijal kněžské svěcení v lednu 1990 a začal působit v tepelské kanonii premonstrátů

  • absolvoval audienci u papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu v roce 2003

  • zvolen opatem tepelské kanonie premonstrátů v roce 2011 a v roce 2020

  • v roce 2023 žil v klášteře Teplá

Filip Zdeněk Lobkowicz vyrostl ve šlechtické rodině. Nicméně jeho rodičům v 50. letech komunistický režim sebral veškerý majetek. Otec pracoval nadále jako cestář a skladník. Mnozí příslušníci jeho rodu odešli do zahraničí, v roce 1968 po okupaci armádami Varšavské smlouvy také i jeho nejstarší bratr.

V lednu 1989 podepsal petici proti policejní brutalitě. Z Národního muzea, kde pracoval, měl na dohled Václavské náměstí, kde během takzvaného Palachova týdne probíhaly protikomunistické demonstrace. Svobodně smýšlející občanské iniciativy se tam 15. ledna pokusily uspořádat pietní akt k dvacátému výročí sebeupálení Jana Palacha, jenž si tuto krutou smrt si zvolil, aby vyburcoval veřejnost z netečnosti po okupaci Československa.

Původně poklidný mítink provázelo bití a rozhánění demonstrantů, policejní jednotky sáhly k slznému plynu, obuškům a vodním dělům. Brutální násilí vyvolalo další demonstrace a protesty. Zdeněk Lobkowicz je sledoval a diskutoval o nich se svými spolupracovníky. Záhy podepsal petici proti brutálnímu policejnímu násilí.

„Na chodbě jsem při cestě na oběd potkal předsedu závodního výboru a ten mi řekl: ‚Ty jeden signatáři, teď z toho máme problémy.‘ Ale nic z toho nebylo, režim už mlel z posledního,“ myslí si pamětník a doplňuje, že v létě 1989 podepsal také petici Několik vět.

V době sametové revoluce nezůstal pozadu. „Všichni z Národního muzea demonstrovali,“ směje se pamětník. „Kolegové v muzeu tehdy namalovali velký transparent s nápisem Národní muzeum je s národem. Dokonce jsme při jedné příležitosti před budovou Federálního shromáždění křičeli, že chceme Havla za prezidenta.“ 

Již v roce 1976 se stal členem premonstrátského řádu. Tajně se připravoval na kněžství a studoval teologii. V roce 1990 získal kněžské svěcení. V roce 2011 se stal opatem kláštera v Teplé.

Připravili šlechtice o rodový majetek

Lobkowiczovi žili v Křimicích u Plzně. V roce 1951 jim zabavili veškerý majetek. Vystěhovali je z křimického zámku do pivovaru, který jim původně také patřil. Otec Jaroslav Lobkowicz, zemědělský inženýr, po vyvlastnění majetku pracoval jako cestář, později rozvážel knihy pro plzeňský národní podnik Kniha. Pro svého syna Zdeňka se stal celoživotním vzorem. „Přes všechny ústrky a diskriminaci si zachoval rovnou páteř a nenaříkal.“ Matka Gabriela, rozená Korff-Schmising-Kerssenbrock, zůstala v domácnosti a starala se o rodinu.

Zdeněk Lobkowicz vyrůstal se čtyřmi sourozenci v rodině praktikujících katolíků, od čtyř let ministroval a velmi brzy věděl, že jeho životní cesta bude cestou duchovní. „Žili jsme vcelku běžným životem. Rodiče se nám přes všechny těžkosti snažili zajistit hezké dětství,“ říká pamětník. „Vychovávali nás tak, aby z nás byli dobří lidé.“

Ve škole nepociťoval kvůli svému šlechtickému původu či katolické víře žádnou šikanu. Jeho koníčkem od gymnaziálních let byla historie. Po maturitě bylo nicméně zřejmé, že s ohledem na svůj původ nemá šanci studovat na vysoké škole. Vystudoval aspoň dvouletou knihovnickou nástavbu s maturitou v Praze. Poté se mu přece jen podařilo dostat se na obor knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Po letmém svobodném nadechnutí přišla okupace

S radostí vnímal uvolnění poměrů koncem šedesátých let, což se projevilo i v možnosti pořádání některých dříve zakázaných církevních obřadů. Rád vzpomínal například na průvod Božího Těla v červnu 1968, ale i na otevřené diskuze v kostele zaměřené na domácí politické dění. „Když byl zvolen Alexandr Dubček, tak tam někteří dospělí říkali, že to bude jen změna osoby a politická situace zůstane stejná. Ale jiní zastávali názor, že se opravdu konečně něco změní,“ vypráví pamětník.

Alexandr Dubček byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ). Snažil se o liberalizaci politického systému, čímž se nastartovala proměna společnosti i politiky známá jako Pražské jaro.

Veškerá očekávání a naděje ukončila srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „V noci nás vzbudilo bouchání na dveře, soused nám přišel říct, že nás obsadili Rusové,“ vzpomíná pamětník. Část rodiny Lobkowiczů poté odešla k příbuzným do Bavorska, ale poté se téměř všichni vrátili. V emigraci zůstal pamětníkův nejstarší bratr Jaroslav Lobkowicz. Ostatně mnozí příslušníci rodu Lobkowiczů odešli do zahraničí hned po komunistickém převratu v roce 1948.

Pracoval jako knihovník v Národním muzeu

Po absolutoriu v roce 1979 a povinném roce vojenské služby nastoupil do knihovny Národního muzea v Praze. Jeho první štací se stalo oddělení starých tisků, poté se zabýval knižními pozůstalostmi a nakonec zakotvil v oddělení kramářských tisků. „S kolegy jsem si tady rozuměl politicky i lidsky. Doteď jsem s některými z nich v kontaktu,“ sděluje pamětník.

Paralelně se zaměstnáním probíhala jeho příprava na kněžství a studium teologie. Jedním z jeho mentorů byl Oto Mádr, kněz, brilantní teolog, dlouholetý politický vězeň a ikonická postava katolického disentu.

Jel do Říma na Anežčino svatořečení

Na den svatého Václava v roce 1989 byl Zdeněk Lobkowicz na demonstraci na Václavském náměstí. Zastavili ho příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) a legitimovali ho. „Ptali se mě, jestli jsem věřící. Řekl jsem jim: Ano, využívám tohoto práva daného mi ústavou. Odpověděli, ať jdu radši pryč,“ směje se pamětník.

Jednou ze známek, že se režim začíná hroutit, bylo povolení mše svaté v opatském kostele v klášteře Teplá poprvé po dvaceti letech, v červenci 1989. V listopadu pak bylo značnému počtu československých věřících umožněno zúčastnit se svatořečení sv. Anežky České v Římě. Tady Zdeněk Lobkowicz poprvé uviděl papeže Jana Pavla II. Osobně se s ním setkal v roce 2003 při audienci ve Vatikánu u příležitosti celosvětového setkání premonstrátů v Římě.

S kolegy z muzea chodil na demonstrace

Ještě během pobytu v Římě se dozvídali o pádu Berlínské zdi. Z věčného města se Zdeněk Lobkowicz vracel 19. listopadu 1989, v době, kdy už v Československu probíhala sametová revoluce. Po svém návratu se účastnil mnoha různých demonstrací a protestů a s radostí a uspokojením sledoval rychlé politické změny. Pád komunismu měl pro jeho další směřování zásadní význam. Teprve pak mohl oficiálně působit v tepelské kanonii premonstrátů a od svého vysvěcení vstoupit na kněžskou dráhu.

Už v roce 1976 vstoupil neoficiálně do Kanonie premonstrátského řádu Teplá a přijal řeholní jméno Filip. „Bylo to tajné, nikdo o tom nevěděl, ani moji příbuzní,“ prozrazuje pamětník. Při zaměstnání v knihovně Národního muzea tajně studoval na kněze. V té době se ho Státní bezpečnost snažila získat pro spolupráci, k té se však nikdy nepropůjčil. Z různých indicií dovozoval, že rodina byla sledována již nějakou dobu. V Archivu bezpečnostních složek se dochoval pouze statistický záznam o nedochované archiválii s reg. č. 10442 I. S Vatikán. Pamětník byl evidován k podsvazku reg. č. 10442/181 I., který byl skartován v roce 1984. (Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály)

Kněžské svěcení obdržel 13. ledna 1990 v Praze na Strahově z rukou světícího biskupa Antonína Lišky. Primice se konala o týden později v Plzni. Celý svůj kněžský život působil v tepelské kanonii. Od 90. let jako kněz v Mariánských Lázních (fara Dolní Žandov-Milíkov), poté v Teplé, Chebu a opět v Mariánských Lázních.

Na všechny farnosti, kde Filip Zdeněk Lobkowicz působil, vzpomínal rád, každá z nich měla svá specifika. „V Chebu například vznikla vynikající spolupráce s Německem,“ vypráví pamětník. „Po roce 1989 se také objevil místní rodák Anton Hart, jenž hned za hranicemi provozoval cihelnu. Z jejího výnosu financoval obnovu poutního místa Loreta, jež bylo za komunismu určeno k demolici.“

Klášter v Teplé se opět probudil

V Teplé do roku 1978 fungovala kasárna, poté byl klášter prázdný. V roce 1990 premonstráti přebírali objekt v neobyvatelném dezolátním stavu. Po roce zde zřídili aspoň přechodnou klauzuru. Díky dotaci z Evropské unie po roce 2011 byla větší část budov opravena.

Větší množství lidí se v Teplé scházelo vždy na pouti blahoslaveného Hroznaty, jejíž součástí bylo i setkání politických vězňů. O diecézní pouti v září se sjížděli lidé z celých západních Čech. Filip Zdeněk Lobkowicz nejraději chodíval do klášterní kaple. „Když člověk zakouší boží lásku, je to něco krásného, co může mít každý den,“ říká s přesvědčením pamětník.

V tepelské kanonii působilo tehdy pouhých dvanáct bratří, z toho jen šest jich pobývalo v klášteře. Zasvěcený život se řídil podle řehole svatého Augustina, jež jednoznačně strukturovala každodenní život. „Máme den naplánovaný od rána do večera, protože se v určený čas scházíme ke společným modlitbám a mším,“ upřesňuje pamětník.

Opatem se Filip Zdeněk Lobkowicz stal nejprve v roce 2011, podruhé v roce 2020. Opatské pověření obdržel od svého bratra Františka Lobkowicze, světícího biskupa ostravsko-opavské diecéze. Rodinným heslem Lobkowiczů je Popel jsem a popel budu, nicméně opata Filipa Zdeňka Lobkowicze snad i více oslovilo premonstrátské heslo Obnov tvář země. „Prosíme Boha, aby nás obnovil nejen zvnějšku, ale i zevnitř.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj