David Litvák

* 1967

  • „Sýkora [děkan Pedagogické fakulty] samozřejmě běsnil. Samozřejmě vyhrožovali, říkali, že [stávka] ne. Vyloženě jsme tam tu první noc z pondělí 20. na úterý 21. [listopadu] byli zabarikádovaní. A teď tam chodili lidi, davy těmi ulicemi, volali hesla podpory a všichni ještě čekali, že přijedou vojáci a že nás vymetou. Takže jsme měli připravené únikové východy. To bylo taky velké dobrodružství. Ale [Sýkora] byl samozřejmě ostře proti. Ještě byl ten problém, že nás tam bylo těch deset procent ‚odpadu‘, kteří jsme do toho šli, a pak tam bylo devadesát procent učitelek, co byly otrávené, že: ‚Sakra, měla jsem dělat zápočet...' a ‚Kdy bude jiný termín?‘ ‚Ta vaše stávka se mi vůbec nehodí…‘ a tak. Ale nějak se to povedlo…“ – „Jak jste na ně působili?“ – „Samozřejmě že pomohlo… [Jindy] když byla demonstrace, tak vyšla nějaká oficiální zpráva. A my jsme říkali: ‚Ne, ve skutečnosti to bylo takhle.‘ A teď už to bylo takové, že i v oficiálních sdělovacích médiích bylo jasné, že to nebyla taková legrace jako vždycky. Protože svědků bylo hodně. A tohle na ně zapůsobilo, když zjistily, že i jejich kamarádi, kteří [na Národní třídu] šli, protože si mysleli, že to není politická akce, to schytali pendreky. Každý už znal někoho, kdo tam byl, i když nebyl politicky angažovaný, tak měl přes jednoho, dva, tři lidi zpravidla napřímo kontakt s někým, kdo mu popisoval, co se [na Národní třídě] dělo, že ano.“

  • „Určitě to bylo tak, že 17. [listopadu] byl pátek, v sobotu jsme hráli [s kapelou] a najednou v neděli 19. [listopadu] jsem se dozvěděl, že se něco děje – že probíhají nějaká setkání v Činoheráku [divadlo Činoherní klub] a že jdeme od pondělí do stávky. A pak právě ještě tu neděli, 19. [listopadu] se scházela Demokratická iniciativa u paní Tomkové a tam okolo už byli policajti, tak se to narychlo přesunulo k nám, takže se to scházelo u nás. Akorát že se to nesešlo.“ – „Jako u vás doma?“ – „U mě doma. Na Letné. U paní Štolbové. Řekl jsem Tomkové, ale to byla dcera [paní Štolbové], takže u paní Štolbové dole – ona bydlela dole pod [ulicí] Dukelských hrdinů, my jsme [bydleli] nahoře. A takže se to mělo sejít u nás, ale tam už dorazila jenom hrstka lidí, protože [policie] to vysbírala, na cestě k nám. Takže jsem tam měl úplně vrcholný dobrodružný zážitek, kdy jsme se zachovali jako ‚velký frajeři‘ – když už to vypadalo, že nás přijdou vybrat, tak jsme zdrhli přes dvorky a nechali jsme tam ženy. ‚Jdeme zachránit svět a vy tady prostě bručte.‘ Takže jsme zdrhli přes [zdi] a já jsem šel potom spát k jedněm známým. Vybral jsem takové, se kterými jsem se úplně často nestýkal, aby nepřítele nenapadlo [mě tam hledat]. Přespal jsem u nich noc a pak jsem ráno jel před fakultu na Prahu 8 říkat studentům, že není škola, že stávkujeme, a tak to bylo.“

  • „Ta studentská sekce – byli jsme striktní, ale taky [studentský pochod 17. listopadu] byl o tom, že všude v okolí probíhala demokratizace a že by [demokratizace] měla probíhat i v rámci studia, v rámci přístupu k materiálům, v rámci získávání zdrojů informací a tak dál. A pak nemluvím o tom, že taky v rámci cestování, sbírání zkušeností. Samozřejmě to mělo být i o tom, co všechno studentský život omezovalo. Nebylo to o tom, že tady je okupace, ale o tom, že to tady všechno není O.K.“ – „A ty ses tedy potom dostal také na tu Národní třídu…“ – „To jsem se dostal. Mě tam zašili, takže se mi nějakým zázrakem povedlo, že mě neprotáhli tou pověstnou uličkou, ale ještě předtím na mě přiběhli se psem, který mě tedy nekousal, ale štěkal na mě. Ale hrozně.“ – „Měl jsi strach?“ – „Ani ne… no tak asi jo. Ale každopádně nás tam nějakých pár lidí [zadrželi] a odvezli nás do Školské – tam jsem byl ve vazbě. Nebo respektive ve vazbě – seděli jsme na chodbách. A nevěděli jsme, co se děje. A po nějakých – nevím, mně to teď přijde po šesti hodinách, nebo to bylo po třech hodinách – nás zase pustili. Ale myslím, že to bylo už někdy v noci. Tou dobou jsem už bydlel sám, respektive ne s rodiči, byl jsem už ženatý. A tak jsem šel domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.06.2025

    (audio)
    délka: 01:45:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odpor vůči totalitním absurditám nebyl projev hrdinství, ale zdravého rozumu

David Litvák, gymnazista
David Litvák, gymnazista
zdroj: archiv pamětníka

David Litvák se narodil 16. července 1967 v Praze. Jeho matka Hana pracovala jako televizní kostymérka, otec Jiří Litvák byl fotograf. Rodiče žili bouřlivým bohémským životem a jejich vztah skončil rozvodem. Poté, co se otec přiženil do Francie a získal francouzské občanství, s ním jeho syn ztratil kontakt. David Litvák navštěvoval základní školu se zaměřením na cizí jazyky. Na gymnáziu se dostal k samizdatům a zajímal se o dění ve společnosti. Jeho prvním protestem se stala petice proti zákazu koncertů kapely Pražský výběr. Po maturitě ho přijali na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština – pedagogika. Spolu s Michalem Semínem založil studentskou sekci Demokratické iniciativy. Jejich výzvy za demokratizaci školství se dostaly i do vysílání Svobodné Evropy. Poté, co byli v lednu 1989 během Palachova týdne vyloučeni ze školy dva studenti, vytvořili petici, která nakonec zmírnila trest vyloučení na podmínku. Týden před 17. listopadem 1989 dopadlo vyloučení z fakulty za protirežimní aktivity i na Semína s Litvákem. Pád režimu ale rozhodnutí zneplatnil. David Litvák stál u zrodu hnutí Stuha, jehož první akcí měl být studentský pochod 17. listopadu 1989, který se stal neplánovaně klíčovou událostí pádu režimu. Podílel se na organizaci studentské stávky na Pedagogické fakultě a hrál aktivní roli při mobilizaci podpory volby Václava Havla na post prezidenta. Po revoluci pracoval v tiskovém odboru federální vlády. V roce 1990 ho fyzicky napadl neznámý muž za to, že pracuje ve vládě, což vnímal jako konec iluzí o všeobecném nadšení ze změny režimu. Počátkem 90. let se spolupodílel na vzniku nezávislého Radia 1. V roce 1992 krátce působil v časopise Point 91,9, poté v magazínu Stereo & Video a dalších technologických titulech. Od roku 2009 se věnuje televizní seriálové tvorbě. Politiku sleduje s odstupem a zneklidňuje ho, když někdejší spolubojovníci z listopadu 1989 zastávají názory ohrožující demokracii. David Litvák je pro své činy vyznamenaný Ministerstvem obrany ČR za 3. odboj. V době natáčení v roce 2025 žil v Praze.