Eva Lišková

* 1929  †︎ 2021

  • „Když jsme tedy odcházeli z toho familienlagru, tak byla selekce, to znamená, že jsme procházeli před doktorem Mengelem, který mávnutím ruky posílal buďto na smrt, nebo na život. Já jsem měla to štěstí, že jsem tím mávnutím ruky šla na život. A jsem tady. Ale on prostě mávnutím ruky rozhodoval o životech a smrti tisíce a tisíce lidí. Byl to moc hezkej člověk, musím říct, vypadal sympaticky. Ale byla to lidská zrůda, podle mýho soudu.“

  • „(A kdy vy jste si poprvý uvědomila v tom Auschwitzu, kam jste se to vlastně dostali?) No to přišlo hned, jak otevřeli ty vagony, tak jak na nás řvali a my jsme byli žízniví a hladoví, tak si vzpomínám, že zrovna pršelo, když jsme z těch vagonů vylezli, a můj tatínek tam viděl, že tam někde z nějakého okapu teče voda, tak se tam chtěl jít napít a dostal hroznou ránu do zad. Někdo ho tam, ale to nebyl esesák, to byl nějaký vězeň, nějaký to kápo nebo co. Prostě jsem viděla, jak můj tatínek dostává ránu, jak ho bijou, a to je nezapomenutelný. A ten řev, štěkot psů, křik, pláč dětí. Já to nedovedu popsat. Já když vám to říkám, tak mi jde mráz po zádech. Prostě to byl první okamžik Auschwitzu, když jsem viděla, že mi tlučou mýho tátu.“

  • „Myslím, že nejhorší bylo, když jsme se vrátily a zjistily jsme, že jsme se vrátily samy. Že naše příbuzenstvo veškerý, že z naší velikánský rodiny se vrátila moje maminka, sestra a moje sestřenice, který se nevrátil manžel, rodiče, sestra. Prostě se vrátila z té rodiny úplně sama. Takže když jsme zjistily, že jsme aspoň my, tak jsme se nastěhovaly k sobě a snažily jsme se být pohromadě. Nám se vrátil dědeček, který přežil Terezín a bylo mu, mám ten dojem, devadesát šest, když zemřel v Poděbradech v židovském starobinci, tenkrát tam byl židovský starobinec. A můj dědeček tam zemřel. A přežil tři syny, v Terezíně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 08.11.2013

    (audio)
    délka: 01:43:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nepřijít Hitler, snad ani nevím, že jsem Židovka

Eva Lišková, roz. Poláková, se narodila 30. června roku 1929 do židovské rodiny majitele obchodu Emila Poláka ve východočeské Luži. Zde prožívala ničím nerušené dětství až do prosince roku 1942, kdy její rodina dostala příkaz k nástupu do transportu do Terezína. V terezínském táboře strávila s rodinou celý rok, než byli všichni pohromadě v prosinci roku 1943 transportováni do vyhlazovacího tábora Osvětim. Zde šla rodina Polákových do tzv. familienlagru, kde strávila několik měsíců. Neskončili v plynové komoře jako předchozí transporty z familienlagru, ale na jaře roku 1944 byli posláni do pracovních táborů. Eva Lišková si prošla táborem ve Stutthofu a přežila dva pochody smrti. Osvobození se dočkala na území Polska od Rudé armády. Po válce se vdala, měla tři děti. Eva Lišková zemřela 10. října 2021.