„Bude zapotřebí hodně podpory, protože Kuba je zemí v naprostém hospodářském kolapsu a aby lidé chtěli pomoci, bude zapotřebí důvěryhodný tým a projekt. Kdybychom měli něco předpřipraveného, bylo by to lepší. Chceme navrhnout věci, které jsou uskutečnitelné, a víme, že v zemi jsou lidé s reformními myšlenkami, stejně jako víme, že v rámci vrcholové vlády jde každý proti každému a věci jsou hodně komplikované. Takže kdybychom nastolili vazby s těmi mnoha, kteří chtějí udělat krok dopředu, ale neodvažují se, protože mají strach, a protože ani neví, na koho se obrátit nebo jak to udělat, mohli bychom jim říct: pánové, když to uděláte tady, najdete podporu, což je jediná věc, kterou zvenčí můžeme udělat. Podporu a legitimitu pro změny, jakmile nastane jejich čas.“
„Takže jsem řekla, že budeme sledovat všechno, co se skutečně děje Jinými slovy, [otázka] vězňů je skvělá, ale na Kubě jsou všichni ve vězení, a nakonec si lidé na problematiku vězňů zvyknou a už o ní nechtějí slyšet. Proto jsme se rozhodli přistoupit k tomu z jiných úhlů pohledu. A pak jsme začali, Alejandro, Bertha [Soler], všichni [političtí] vězni mimo jiné, a začali jsme pracovat, a začalo se všechno zrychlovat. V zemi [na Kubě] máme řadu pozorovatelů. Funguje to dobře a měli jsme také spoustu problémů. V Evropě jsme dosáhli mnoha věcí, i když ne všeho, co bychom chtěli, ale zvládli jsme podat návrh Radě Evropy o právech pracovníků. Podařilo se nám získat všechna doporučení k dvoustranné dohodě, protože jsme nesouhlasili s tím, co Mogherini navrhuje. Rovněž jsme předložili dodatky k ústavní reformě.“
„Ve Spojených státech jsme se neměli špatně. Ten dům byl velký a neustále tam proudili lidé. A tehdy jsem začala prožívat, jaké je to být v exilu. Lidé, příbuzní nebo nepříbuzní, přátelé… Všichni ti tam chvíli pobyli a pak šli zase dál, všichni tam byli vítáni. Ale nedalo se navázat žádný silnější pouto. Byly to tři hodně složité a hodně poučné roky. Když můj otec odjel [z Kuby] a konečně se za námi dostal, řekl nám, že teď se musíme nějak zorganizovat, protože takhle to dál nešlo. Právě se staly události v Zátoce sviní a situase byla složitá.”
„Už nepatříme sami sobě, ale patříme vlasti. Touhle větou revoluce zaštítila rozklad společnosti a rodin. A to nejen prostřednictvím vzdělávání, protože zavřeli všechny soukromé školy a monopolizovali vzdělávání, ale taky systémem, který zavedli do školek, venkovských škol, předuniverzitního vzdělávání i středoškolských internátů. Odtrhli děti od svých rodin. A navíc vyhrožovali rodičům, že jim vezmou pečovatelské právo o své vlastní děti a pošlou je do Ruska, ačkoliv tam je nakonec neposlali. Byla to chvíle, kdy se řada rodin, včetně té mojí, rozhodla vzít své děti pryč, protože se báli, že přijdou o svá práva k nim. Režim nechtěl katolické rodiny. Určitě víte, že marxismus a křesťanství jsou obojí náboženství, protože marxismus se skutečně stal náboženstvím. Marxismus popřel boha, ale donutil vás uctívat jednoho člověka jako by to byl Bůh, což je absurdní.“
Elena Larrinaga de Luis se narodila v Havaně 4. prosince 1955. V dětství byla její rodina nucena emigrovat z Kuby, protože v dobách vítězství Kubánské revoluce byl její otec výkonným viceprezidentem společnosti Antillana de Acero. Všechny mezinárodní společnosti byly tehdy na Kubě znárodněny k 1. lednu 1959 a jejich vysocí manažeři museli se svými rodinami ostrov opustit. Její rodina byla niterně katolická a Eleny matka se, kdekoliv zrovna žili, snažila vyhledat školu Nejsvětějšího srdce Ježíšova, aby do ní děti zapsala. Rodiče Eleny zemřeli, když byla ještě velmi mladá. Jakmile se začala více angažovat v kubánských otázkách, byla zvolena prezidentkou Federace kubánských asociací ve Španělsku, spolupracovala na projektech a poskytovala podporu kubánským politickým vězňům ve Španělsku. Její první pokus o návrat na Kubu byl neúspěšný, ale zvládla si vyřídit potřebná povolení a vycestovat napodruhé, aby se mohla setkat s protirežimními odpůrci jako Oswaldem Payá, Laurou Poyán či Guillermem [Coco] Fariñasem. Založila Kubánskou observatoř pro lidská práva, aby dokumentovala jejich porušování na Kubě. Elena v současné době žije v Madridu a je vdaná.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
