Elena Larrinaga de Luis

„Takže jsem řekla, že budeme sledovat všechno, co se skutečně děje Jinými slovy, [otázka] vězňů je skvělá, ale na Kubě jsou všichni ve vězení, a nakonec si lidé na problematiku vězňů zvyknou a už o ní nechtějí slyšet. Proto jsme se rozhodli přistoupit k tomu z jiných úhlů pohledu. A pak jsme začali, Alejandro, Bertha [Soler], všichni [političtí] vězni mimo jiné, a začali jsme pracovat, a začalo se všechno zrychlovat. V zemi [na Kubě] máme řadu pozorovatelů. Funguje to dobře a měli jsme také spoustu problémů. V Evropě jsme dosáhli mnoha věcí, i když ne všeho, co bychom chtěli, ale zvládli jsme podat návrh Radě Evropy o právech pracovníků. Podařilo se nám získat všechna doporučení k dvoustranné dohodě, protože jsme nesouhlasili s tím, co Mogherini navrhuje. Rovněž jsme předložili dodatky k ústavní reformě.“

„Ve Spojených státech jsme se neměli špatně. Ten dům byl velký a neustále tam proudili lidé. A tehdy jsem začala prožívat, jaké je to být v exilu. Lidé, příbuzní nebo nepříbuzní, přátelé… Všichni ti tam chvíli pobyli a pak šli zase dál, všichni tam byli vítáni. Ale nedalo se navázat žádný silnější pouto. Byly to tři hodně složité a hodně poučné roky. Když můj otec odjel [z Kuby] a konečně se za námi dostal, řekl nám, že teď se musíme nějak zorganizovat, protože takhle to dál nešlo. Právě se staly události v Zátoce sviní a situase byla složitá.”

„Už nepatříme sami sobě, ale patříme vlasti. Touhle větou revoluce zaštítila rozklad společnosti a rodin. A to nejen prostřednictvím vzdělávání, protože zavřeli všechny soukromé školy a monopolizovali vzdělávání, ale taky systémem, který zavedli do školek, venkovských škol, předuniverzitního vzdělávání i středoškolských internátů. Odtrhli děti od svých rodin. A navíc vyhrožovali rodičům, že jim vezmou pečovatelské právo o své vlastní děti a pošlou je do Ruska, ačkoliv tam je nakonec neposlali. Byla to chvíle, kdy se řada rodin, včetně té mojí, rozhodla vzít své děti pryč, protože se báli, že přijdou o svá práva k nim. Režim nechtěl katolické rodiny. Určitě víte, že marxismus a křesťanství jsou obojí náboženství, protože marxismus se skutečně stal náboženstvím. Marxismus popřel boha, ale donutil vás uctívat jednoho člověka jako by to byl Bůh, což je absurdní.“

(Esta entrevista fue realizada dentro del marco del proyecto Memoria de Nuestros Vecinos Cubanos) Entrevistador: ¿Y qué querrías decir algo a todos los niños de Cuba, qué le dirías? Entrevistada: Le diría a los niños de Cuba que nunca perdieran la esperanza, que nunca perdieran la alegría, que nada es para siempre, que hay que luchar y que tirar para adelante, que no pierdan su conciencia y su sentido de individualidad y de ser humano. Que las cosas se arreglarán y que nosotros todos desde aquí trabajamos día a día a día para que ellos puedan ser tan felices como eres tú aquí en España.

(Esta entrevista fue grabada dentro del marco del proyecto Memoria de Nuestros Vecinos Cubanos) Entrevistador: ¿Cómo ha afectado el régimen cubano a tu vida? Entrevistada: Mira, me emociona que tú, que eres un niño que tienes 7 años, me preguntes, me preguntes eso, porque eso me gratifica mucho y me da la seguridad de que de verdad ustedes, estos niños, estas terceras generaciones, entienden la cuestión. Pues el régimen cubano afectó muchísimo a nuestra vida. Nuestra vida porque supuso en aquellas épocas, que eran los años 60, hay que tener en cuenta que no había ni teléfonos móviles, ni revolución tecnológica ni nada y supuso la separación total de muchas familias. Yo he habido primos que después de que salimos de Cuba nunca más los he vuelto, los he vuelto a ver. Nuestros padres nos mandaron internas y nos pasábamos a lo mejor seis meses sin saber nada de ellos porque no podían llamar por teléfono, porque las comunicaciones no existían. Ahora, yo siempre digo que del sufrimiento se aprende, se debe de aprender porque es una gran, una gran escuela, la escuela del sufrimiento y hay que superar en la vida cualquier cosa dura y difícil que te pase, tienes que intentar superar.