Antonín Kuthan

* 1929  †︎ 2012

  • „Z toho lágru jsme se dostávali proto, nechali nás převézt, protože už se blížila fronta. Tam se jednou do blízkosti našeho tábora dostala nějaká bomba, a to byla taková řacha, že jsem se tak lekl, že jsem s celou tou postelí třásl. Takže to bylo celé vcelku. Ale dobře se tady spalo, bezvadně. Tady byly slamníky se slámou, dobrý.“

  • „Potom mi ale řekli, že když chodím takhle k tomu truhláři, panu Františkovi Josefovi, jehož syn měl stejné jméno, tak prostě by ti tam mohl udělat ten vozembouch. A Franta říkal: ‚To je jednoduchý, to se vezme nějaká plaňka a k tomu se v takovéto úrovni přidělá odřezek od plechovky od okurek, takhle se to sníží a to víko se prostě dá níž, a coby činely se použijí ty dvě pokličky.‘“

  • „Oni když se kluci dozvěděli, že nám odvedli maminku, protože tatínek ještě chodil tři dny do práce, určitě v neděli a pondělí a potom v úterý už to asi bylo. To přišli i pro tatínka a zase jsem byl já doma. Když tohle řekli doma mamince, tak paní Tomanová říkala klukům: ‚Tak ať přijde Tonda na oběd!‘ Tak jsem přišel a ona měla takovou omáčku. Já jsem byl na jídlo pěkný číslo, tedy mamince. Furt něco, když tam bylo trošku toho vepřového tlustého, tak já jsem to nejedl. A tam jsem dostal takovou dobrou omáčku, protože i paní Tomanová byla dobrá kuchařka, tak bych stejně dělal mamince potíže, ale když mi to dala paní Tomanová, tak jsem to zblajznul úplně s chutí.“

  • „Možná, že spíš okolo poledne. Už jsem byl ze školy a byl jsem doma s maminkou, asi to bylo po obědě. Prostě přišli a nás vymetli, a tak jsme se dostali o patro výš k sousedům. My jsme bydleli v prvním patře, sousedi v druhém. Potom jsme se dostali zpátky do bytu, a to zas vzali mě. Jeli jsme do bytu k tetě a strýci, oni taky bydleli v prvním patře jako my, v jedné ulici kousíček od nás. Přijeli jsme tam autem, to byli dva gestapáci, a šli jsme do toho prvního patra. Tam jeden zaklepal a tam už jeden v bytě byl, gestapák, a tam prostě otevřel a při těch malinko otevřených dveřích jsem viděl revolver. Oni se nějak domluvili, že jsou gestapáci, oni tedy otevřeli a já tam byl jen chvilku. Potom jsme po chvilce jeli, ten gestapák tam zůstal, na blízkou policejní stanici s těmi esesáky, a já tam byl jen chvilku. Už si nepamatuji, jestli se mě na něco ptali, a pak mi řekli, abych šel domů. Proč to takhle udělali, to já dodneška nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, u pamětníka, 13.02.2010

    (audio)
    délka: 05:08:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když nechceš to, co ti činí jiní, nečiň jim to ty sám

Antonín Kuthan se narodil v Plzni 4. září 1929. Otec Antonín byl zaměstnancem Škodových závodů a velmi se angažoval v politice. Maminka Barbora nejdříve pracovala u poslance sociální demokracie, poté byla v domácnosti. Po narození Antonína se rodina přestěhovala na pražský Smíchov. Za heydrichiády v roce 1942 se oba rodiče dostali do vězení a následně byli popraveni v KT Mauthausen. Na podzim téhož roku byl třináctiletý Antonín transportován do zámečku Jenerálka v Praze, kde nacisté shromažďovali děti vězněných a popravených Čechů spojených s atentátem na Reinharda Heydricha. Část své internace strávily děti ve Svatobořicích nedaleko Kyjova. Do Prahy se Antonín Kuthan vrátil až po válce, vystudoval stavební průmyslovku a celý život pracoval v oboru. Do své smrti v roce 2012 bydlel v Praze.