ThMgr. monsignore Václav Kulhánek

* 1930  †︎ 2021

  • „A to bylo v roce 1960 a měl jsem od nich, od Státní bezpečnosti, pokoj, než jsem měl nastoupit do Budějic, čili skoro čtrnáct let. A nepřišli za mnou hned, až za půl roku, jiný estébák přišel ke mně do bytu a začal hned o spolupráci. Přišel na moje narozeniny, to byl jistě takový psychický nátlak, že to bylo na narozeniny, a o spolupráci mi říkal. Odpověděl jsem – Podívejte se, já jsem ze vsi, a když se ví, že dělá někdo policajtům fízla tajně, ani v hospodě si vedle něj nikdo nesedne. A on říká – To není žádné fízlování. Tak proč to děláte tajně? Proč nezískáte ty lidi otevřeně a proč chodíte za mnou do bytu? Ještě pár otázek bylo, pořád šlo o tu spolupráci. Když jsem mu spolupráci odmítl, tak odešel. To bylo v roce 1974 a pak jsem měl pokoj.“

  • „Jenže ho asi za dva měsíce odveleli a přišel kapitán Jan Miščina, to byl nepříjemný člověk, to byla možná nejhorší vojna za něj. Byl tam asi tři čtvrtě roku a chodil kontrolovat nás na pracoviště a museli jsme se mu hlásit. Na té stavbě vojenské byli zaměstnáni také civilové, tam blízko Zvolena je Detva, ta slavná bujná vesnice slovenská, a z Detvy tam také byli řemeslníci, jeden tesař tam byl z Detvy. Stál na lešení a ten kapitán šel pod ním. Tesař vzal tesařskou sekyrku a vyhodil ji nad ním a povídá – Janko, pozri sa, ako se ta sekyra míha. A keď budeš chlapcov preháňať, do chrbátu ti ju zatněm. A od té doby už ten kapitán na kontroly nechodil, opravdu. Tak ten tesař nám pomohl.“

  • „Prostě na jedné myslivně, byla v lese, byla dál od vesnice, tam se schovával jeden člověk. Jmenoval se Navrátil, u kterého prý, to nevím jistě, u něj na Moravě měli Angličani nebo Američani vysílačku. On byl na podzim roku 1941 někde na pohřbu, mezitím přišli pro něj domů gestapáci, tak ho někdo varoval, on už domů nešel. U nás v Kardašově Řečici měl sestru a v Třeboni bratra. A ti mu poradili, domluvili to s polesním Erlou, že může bydlet u něj na myslivně. Nikdo nevěděl, kdo to je, všichni mu říkali strejdo. On chodil s fořtem do lesa za dělníky, jináč tatínek ho znal dobře, říkali mu strejdo, ani nevěděli, jak se jmenuje. Potom v době heydrichiády se to provalilo, že se tam schovával. Tak je potom chytli a zastřelili sedm lidí, je dva, ti patřili k nám do vesnice, jeden se jmenoval Hejtmánek, měl na starosti přihlášky a odhlášky pobytu, tak toho taky sestřelili, pak jeho sestru, ještě jeho bratra s manželkou a ještě jednu paní ze Soběslavi, celkem sedm lidí popravili. Ovšem ten Navrátil, tomu se podařilo schovat, toho hned nechytili, pak se dostal s kosou na rameni s košíkem až na Moravu, tam domů. Tam se schovával ještě dva roky, až potom v roce 1944 se to prozradilo. Jeden sedlák, který o tom věděl, to řekl podnapilý v hospodě. Tak potom ho chytli a bylo popraveno včetně jeho sedmnáct lidí, takže celkem čtyřiadvacet lidí bylo popraveno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 28.08.2018

    (audio)
    délka: 01:48:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    České Budějovice, 21.02.2020

    (audio)
    délka: 01:27:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cesta ke kněžskému rouchu vedla přes pétépáky a betonárnu

Václav Kulhánek v době své vojenské služby u PTP, kterou ukončil po více než třech letech 31. prosince 1953
Václav Kulhánek v době své vojenské služby u PTP, kterou ukončil po více než třech letech 31. prosince 1953
zdroj: archiv Václava Kulhánka

Václav Kulhánek se narodil 14. února 1930 v Drahově u Veselí nad Lužnicí do chudší rodiny, otec byl zedník a navíc měl menší hospodářství se čtyřmi hektary půdy. Maminka pocházela z deseti dětí. Chlapcovým vzorem byl místní farář František Bezpalec. Ve 14 letech se Václav rozhodl stát se knězem, po válce vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a po něm nastoupil ve stejném městě na církevní seminář. Absolvoval ale jen první ročník, poté komunistická moc seminář uzavřela. Václav nastoupil jako bohoslovec v roce 1950 vojnu k pomocným technickým praporům, kde sloužil více než tři roky. Domů se vrátil 31. prosince 1953. Dalších bezmála 20 let pracoval v dělnických profesích v betonárce Prefa ve Veselí nad Lužnicí. Působil v Červeném kříži, v Drahově psal obecní kroniku, stal se dárcem krve. V roce 1968 začal dálkově studovat teologickou fakultu a dokončil ji v roce 1973. Duchovní správu vykonával nejprve jako kaplan v Českých Budějovicích. Odmítl spolupráci se Státní bezpečností. V 70. letech vstoupil do hnutí katolických duchovních Pacem in terris, jehož vznik iniciovala Komunistická strana Československa. V roce 1982 z Pacem in terris vystoupil, když se proti hnutí vyhranil papež Jan Pavel II. Po roce 1989 byl archivářem českobudějovického biskupství a poté kancléřem biskupství. Obdržel vyznamenání pro zasloužilé kněze Papežův čestný kaplan. Zemřel 6. února 2021.