Marta Kučerová

* 1930  

  • „Chci Vám říct tohle… Toho špatného jednání, takovýho toho ošklivýho zacházení s Němci, toho se nezúčastnili místní lidi. Sem přišly revoluční gardy z Kladna. A to byla zase taková ta pakáž. Víte, ty zdejší lidi se přece jenom znali, i když tohle byli Němci a tohle byli Češi. Ale je něco jiného, když jdete proti cizímu člověku, než když jdete proti nějakému Franzi Kellerovi, se kterým jste se včera bavil. Řekla bych, že taková ta anonymita, to člověku dává hroznou možnost jednat jako prase. To byly hrozný věci, ale to je prostě válka. Snad jsme to neudělali jenom my, který jsme tu válku nechtěli. Tady v domě u nás bydlela Rakušanka a ta říkala: ,Všichni jsme tady mohli spolu žít, bylo tady pro nás pro všechny dost místa. Ale přišel pak ten trotl Hitler a nasadil tohle lidem do hlavy něco.‘ Těch nespravedlností bylo strašně moc. Teď zrovna narazím na to sudeťáctví. Ta Praha nás měla mít jako děti, a tady se muselo o všechno české tak tvrdě bojovat.“

  • „No a protože tam, a nejenom tam, tady všude převládalo to němectví, tak chtěli, aby babička dala děti do německé školy. Ona nechtěla, a tak se musela z těch Ervěnic vystěhovat. To už je zaniklá obec. Tam je peklo. Tam je otevřené peklo. Takže se nastěhovali sem, ale byli to Chodové. Babička vždycky zdůrazňovala, že my jsme ti Chodové, pořádní Češi. Ale tady bych hlavně řekla to, že ti Češi tady předtím také žili. Ale Němců tady bylo opravdu hodně… Němci dělali hornické práce a takové, řekla bych, řemeslné práce a Češi, co tady byli, to byli vysloveně zemědělci.“

  • „Němců tady bylo opravdu hodně. A protože jich bylo hodně, tak se jim vyplatilo udělat německou školu. A byli tady Češi. Já sama jsem chodila do školy, já jsem do školy šla v roce 1936. Hostinský Kovanda, který měl velkou hospodu... A tak dopoledne byla hospoda pro děti, dopoledne tam chodily děti a odpoledne se tam pilo. Tam se učilo a odpoledne se tam chlastalo. To nemělo žádnou úroveň. (…) A teď si představte: klášter tady měl školu, takovou dívčí, pak tady měli školu zvlášť Němci, tadyhle tu velikou na náměstí, a my jsme ji měli až tam dole, kde se vycházelo z Oseka. A už to umístění! Ti to měli na náměstí, v centru obce, protože ten pozemek patřil klášteru, tak samozřejmě, že jim to dali, a tohleto dole, no to taky vlastně patřilo klášteru, protože to bylo na pozemku bývalého hřbitova, na posvěcené půdě. Ale původně ta první škola, to byl takový starý barák, tam jsem chodila do mateřské školy. To byl poslední barák v Oseku. Dál už nebylo nic. To se nesměla ani otvírat okna, aby nevypadla. To byla taková správná škola, jak byla na vesnicích. Já jsem třicátý ročník, tak jsem do té mateřské školy chodila někdy v roce 1935. Taková nespravedlnost, no nevím, možná, že jich bylo víc. Protože třeba v městském zastupitelstvu byli Němci, tak asi o českou školu nikdo neměl zájem. Děti, které chodily do německé školy, tak tam byli lepší učitelé. Ta škola měla lepší pověst a ty děti měly lepší uplatnění, lepší možnosti. No a řada rodičů, kteří uvažovali takhle a kteří dali stranou ,nějakou tu národnostní hrdost‘, tak dali děti do té německé školy. Já jsem chodila do rodinné školy, odborná škola pro ženská povolání, takzvaná ,knedlíkárna‘. Tam byly holky, které tady byly vlastně celou válku. Samozřejmě že jsme měly češtinu a všechny literní předměty, tak jako soukromě těch odborných. Nám tam chodila suplovat češtinu profesorka z gymplu. A ta nám vždycky říkala, že jsme tak okradené. Ty holky měly velice chudý slovník. Pro ně byl problém se vyjadřovat. Já vím, že ta profesorka Havlínová měla maximální snahu do těch dětí natlouct co nejvíc a co nejvíc z nich vytlouct. Ale vždycky říkala: ,To snad není možné, ony se neumí vyjadřovat.‘ To je vždycky ostuda, že Čech neumí češtinu.“

  • „Řada lidí ze středních Čech se sem nastěhovala za prací v zemědělství. Asi už tenkrát to taky nebylo nic moc, takže můj děda dělal tesaře a bydleli v tesařském baráku v těch koloniích. V roce 1938, když to tady Němci zabrali, tak fůra lidí, kteří dělali na šachtách a kteří měli zaměstnání jisté (předtím byla krize a nezaměstnanost), tak tady odtud pryč nešli. Dávala se možnost, kdo bude odsunut. Anebo se jednalo o lidi, kterým na tom nezáleželo. Oni jim slibovali, že tady bude česká škola, ale jakmile to zabrali, tak žádná česká škola nebyla. Já, protože jsem měla v tu dobu spálu a záškrt, tak ten německý doktor nedovolil, abychom se odtud odstěhovali, protože říkal, že by se to roznášelo. No tak jsme tady byli až do té doby, než to Němci zabrali. Já nevím, někdy v září nebo v listopadu jsme šli pěšky a směřovali do Kladna. Všechny věci jsme naložili na vagon a šli. My jsme nevěděli, kam půjdem. Chápu, jak těm rodičům bylo, jak jim bylo ouzko. Víte, když má člověk střechu nad hlavou, i kdyby to byla kůlna, tak je doma. A my jsme tenkrát jeli do Loun, tam jsem poprvé v životě jedla párek. A z Loun jsme pak jeli do Prahy. Tam jsme seděli na nádraží, v noci. My jsme nevěděli, kde ten náš vagon je, a nějaký železničář, byl v železničářské uniformě, nás vzal k nim na noc. Už jsme se s nimi nikdy nesetkali. Bylo to někde kousek od hlavního nádraží, tam dolů do těch ulic. Potom jsme šli do Stránčic, tatínek tam byl přeložen. Tam jsem byla asi tři dny ve škole. Pak zase můj děda, ten měl příbuzné na Kladně, a my jsme tam šli se podívat a ty nám řekli: ,Takhle nemůžete bydlet.‘ A pak nás do toho Kladna vzali k sobě. Byli jsme u nich asi šest neděl a pak jsme něco našli: jedni lidé, tam v Kladně, měli na zahradě prádelnu a do té prádelny nás vzali. Bylo to hrozné, ale pak naši přece jenom někde sehnali jednu místnost. Tak jsme tam byli až do konce války a pak jsme se sem znovu vrátili, protože i když už sem naši nechtěli... Protože tam jsme byli mezi svými, tam byli samí Češi, tam Němci nebyli. A tak vám pamatuji, když jsem chodila z toho Kladna, kde jsme bydleli, do Kročehlav do školy, tak tam jsem chodila přes takový úsek, kde bylo vidět Slaný a byla vidět Milešovka, a já když jsem šla ráno do té školy a tu Milešovku jsem viděla, tak jsem si říkala: tak za tou Milešovkou je ten můj domov. Já tam v Kladně jsem se nikdy nesžila, a tak si na ty cesty pamatuji a chápu, jak asi těm Němcům je hrozně nebo jak jim asi bylo hrozně - a jak moc se člověku stýská, i když tam jsem měla rodiče, a kde jsou rodiče, tam je dítě doma. Ale tenhleten pocit docela jako pochopím. Ale oni na nás byli špatní, zlí. Víte, v roce 1938, když to zabrali, tak tady Němci prostě dělali takové, dalo by se tomu říci, pogromy. Možná že to byl taky jen takový ten lumpenproletariát. Prostě šli k šachtě, a když chlapi vyfárali v deset hodin večer, tak tam čekali a udělali takovou uličku, tou uličkou museli projít a mlátili je. Anebo chodili po barácích, kde bydleli Češi, a vymlátili okna a dobývali se tam dovnitř, do těch baráků, a ti lidé byli biti. Pamatuji, že moje babička, oni se pak zmohli, a tak měli takový barák s pavlačí a tam byl maminčin bratr, který se vrátil po mobilizaci, která skončila, vrátil se tedy voják a Němci věděli, že je v domě mladý chlap, tak zaútočili, a on se schoval. Vylezl na půdu až na střechu a schoval se zvenku za komín. Byly tam naštěstí takové bytelné dveře, tak se tam dobývali a moje babička, no byl v tom kus takové hysterie, za dveřmi stála a křičela: ,Lidi český, pojďte nám pomoci, oni nás zabijí.‘ Bylo to hrozné, já vím, ale říká se, to je síla davu… Když to tak poslouchám, co se kde děje, tak říkám: to se tak rozdmýchá, něco tak strašného… Třeba si pamatuji, že soused, který bydlel proti nám, nebudu ho ani jmenovat, protože tady bydlí jeho potomci. A najednou, z večera do rána se z něj stal ordner. Celá řada lidí, které jsme potkávali, byli Němci. Nedá se říct, že by se žilo v nepřetržitém nepřátelství, ale byla taková nějaká přehrada – vy jste vy, a my jsme my.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Osek, byt Paní Kučerové, 21.03.2006

    (audio)
    délka: 01:51:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Oni na nás byli zlí...

Marta Kučerová
Marta Kučerová
zdroj: Pamět národa - Archiv

Marta Kučerová se narodila 1. července 1930 do chudé české rodiny žijící v severočeském Oseku. Po odtržení Sudet v roce 1938 odešla rodina do vnitrozemí a válku tak paní Kučerová prožila na Kladně. V roce 1945 se vrátila do Oseka, kde bydlí dodnes. Rodiče paní Kučerové nebyli nikdy politicky organizováni, ale o jejich smýšlení svědčí například fakt, že vystoupili z církve. Strýc byl členem komunistické strany a byl popraven nacisty. Zejména původ ze sociálně slabšího a nacionálně menšinového českého prostředí v převážně německém pohraničí vedl paní Kučerovou k sympatii s komunistickými ideály, což stvrdila svým vstupem do KSČ v roce 1954. Téměř dvacet let vykonávala povolání sociální pracovnice v Litvínově, v sedmdesátých letech pracovala na národním výboru v Oseku. V roce 1980 se stala zaměstnankyní tzv. Charitního domova pro řeholnice, pracovala tedy v oseckém klášteře, kde byly tou dobou pod dohledem komunistického režimu soustředěny sestry několika církevních řádů. Marta Kučerová je reprezentantem české menšiny, která Sudety obývala již před válkou, v době, kdy převážnou část obyvatel tvořili Němci. Zatímco větší část Čechů v pohraničí zůstala i za války, zhruba třetina utekla nebo byla vyhnána do vnitrozemí - mezi jinými i rodina paní Kučerové. Pohled paní Kučerové je tedy potřebným doplněním příběhů lidí z německých či smíšených rodin. Češi, kteří vedle Němců či Židů rovněž patřili k obyvatelům „starých Sudet“, se zde často řadili do hůře situovaných společenských vrstev. Tito lidé, pro něž byla zásadním formujícím zážitkem mnichovská krize a s tím související odtržení Sudet, se na problémy společnosti v tomto kraji před druhou světovou válkou a po ní pochopitelně dívají jinak než jejich někdejší němečtí sousedé.