Libuše Kubinová

* 1927  

  • „Měli jsme je také, u nás taky stáli! Ale byli hodní, banderovci. Kdo jim neubližoval, kdo je nechal vzít z chlívka prase – oni potřebovali taky jíst – tak u nich byl zlatý člověk. Ale kdo se postavil proti... K nám přišli, zaťukali a řekli po ukrajinsku: ,Otvor dveri!‘ a hned se nastěhovali a hned začali bydlet. A přinesli na zádech celou kejtu, hodili ji na stůl a řekli mamince po ukrajinsku: ,Chozjajka, davaj, robi kušať!‘ My jsme měli takovej ten strojek na maso, tak jsme namleli honem masa a ona jim nadělala sekanou a to jim chutnalo, jejejej!“

  • „My jsme měli venku sklep s takovýma dveřma. Takové mají na Slovensku. A to jsme tam měli. My jsme tam taky byli schovaný. Protože udělali nálet na vesnici za námi, co se jmenovala Pjeň. To byla taky vyspělá vesnice! Tam byla taky škola, pak jsme tam taky chodili do školy. Škola tam byla, dva obchody, ta ,církev‘, jak oni říkali ,cerkev‘, tu jim taky spálili. Mlejn a v něm mleli mouku. A na ně udělali z letadel nálet, Němci. A tam dole jsme viděli, otec jak to zmerčil, tak hnedka ráno: ,Honem do sklepa!‘ Tak jak jsme tam stáli, chudáci, jak jsme byli nenajedený, nenasnídaný, tak jsme utíkali honem dolů po schodech.“

  • „Sebrali hodně lidí, tam je sháněli. Ženský oddělili od mužských – děti s maminkama a mužský zase zvlášť. Mezi nimi byl můj bratranec a strejček jeden, ti byli upáleni v kostele. V ukrajinském kostele. To byl ukrajinský Malín, ale náš Malín byl takhle do kostky, že na pole museli vyjíždět pryč. Pole tam měli, měli tam sady, krásné sady, všechno tam měli! Sady, kytky, zahrádky! Všeho tam měli. No to byla vesnička! Tam byl mlejn, tam byli dva doktoři, jeden v nemocnici a jeden soukromý. Ten toho hodně uměl, ruský doktor, Oberťuk se jmenoval. Ten druhej byl taky dobrej, ten dělal v nemocnici. Mlíkárna tam byla, hasiči tam měli, svoji dechovku, která hrála. Tam měli všecko v tom Malíně! Masnu tam měli, s masem krám. Zkrátka všechno tam měli. To byla vesnice jako městečko. Jedna, Miluška Činková, ta se zachránila. Utekla někam do chlíva a už je pálili a ona tím luftem, tím okýnečkem, prolezla, ještě s jednou Ukrajinkou. Ty se zachránily a upadly tam někam do malin. A tam ležela a Němec ji prý musel vidět, protože chodil kolem a viděl ji tam. A nechal ji. Tak se zachránila ta Miluška.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Broumov, 21.05.2015

    (audio)
    délka: 01:39:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mně se stejská i teď, když si vzpomenu!

Libuše Kubínová
Libuše Kubínová
zdroj: Marie Iljašenko

Libuše Kubinová, roz. Krámská, pochází z Českého Malína na Volyni. Její rodiče měli hospodářství, tatínek navíc ševcoval. Rodině se dařilo dobře, ale protože otec byl ze tří synů, musela se z Malína odstěhovat do nedalekého Zborova. To Krámským nejspíš zachránilo život. Libuše má na Malín živé vzpomínky, tady šla do školy, tady se účastnila poutí a průvodů. Do školy, kde se učilo polsky, ale kde byl také český učitel, chodila ráda, tím spíše, že otec trval na tom, že se děti mají pořádně učit. Doma se u Krámských mluvilo zásadně česky, ale všichni se domluvili také polsky, ukrajinsky a tatínek navíc rusky. Začátek války zažila rodina už ve Zborově. Protože se jim dařilo dobře, nestrádali, ale postupně museli krmit vojáky všech tří armád, německé, sovětské i ukrajinské UPА, a k tomu také partyzány, kteří operovali v okolí. Nálety na nedalekou vesnici Pjeň přečkali schovaní ve sklepě. Později z okna viděli vojáky, kteří 13. července 1943 vypálí Český Malín. Zahynuli tam dva otcovi bratři s rodinami a také jeho sestra. Za dramatických okolností se podařilo zachránit Libušinu bratranci a několika kamarádkám. Po válce se Libuše už nevrátila do školy, ale pomáhala rodičům pracovat v hospodářství. Roku 1947 se celá rodina Krámských, stejně jako mnozí další místní Češi, odstěhovala do Česka. Cesta jim trvala týden, vezli si koně, dvě krávy, prasata, devět slepic a kohouta. Po příjezdu bydleli nejdříve v Broumově, potom v Otovicích a nakonec se usadili v Rožmitále. Libuše se vdala, narodily se jí děti a spolu s manželem pracovala na poli. Dnes žije opět v Broumově, má šest vnuků a několik vnoučat. Do Malína se později podívala celkem třikrát a nikdy na něj nepřestala vzpomínat. Jejím velkým přání je vidět jej ještě jednou.