Božena Křivková, roz. Zajíčková

„Protože manžel měl minimální plat, chtěla jsem jít do práce, abychom mohli uživit děti. Myslela jsem si, že půjdu do svého oboru a budu učitelkou v mateřské škole. A dokonce sousedka, která byla ředitelkou mateřské školy, byla za mnou, abych si rychle napsala žádost, že potřebují pomoc. Žádost jsem si podala, a nic. Tak jsem se zeptala, kde to vázne, a ona na to: ,Vy to nevíte?‘ Já povídám: ,Nevím!‘ To prý předseda odboru (tenkrát se tomu říkalo předseda odboru) řekl, že já nemůžu být ve školství, když mám za muže faráře.“

„V tu dobu jsem... bylo to už takové uvolněnější... jsem napsala jeden článek do našeho Hlasu pravoslaví, co vydávala naše církev. Napsala jsem článek o náboženské výchově dětí. Hned mi ho vytiskli. No a ten článek se mezitím, nevím, jakou cestou, dostal ke krajskému tajemníkovi. Nejdřív si zavolal manžela a ptal se: ,Psala to vaše manželka?‘ On na to: ‚Psala.‘ Byla jsem tam podepsaná. Žádali si to. Měla jsem z toho velké potíže. Nejdřív přišla normální inspektorka, která byla u mě půl dne, aby viděla, jak pracuji s dětmi. Pak si prohlížela mé přípravy, mé plány – museli jsme mít roční plány. Zjišťovala, jestli tam není nějaká úchylka – něco o náboženské výchově. Nic ale neshledala a odjela celkem spokojená. To ale nestačilo, přijela krajská a zase to samé. Nejdřív byla u mě, potom s dětmi, prohlížela přípravy a plány a dost. A asi za měsíc za dva mi volal předseda odboru školství, to už byl jiný, než co s ním měl manžel rozhovor, a ten mi řekl asi toto: že nesmím veřejně vystupovat nábožensky a že psát články je veřejné vystupování a to že nesmím. Že jsou s mou prací spokojení, že je to v pořádku, a že kdyby se mělo opakovat to, že jsem psala dál do časopisu Hlas pravoslaví, tak by se se mnou museli rozloučit. A tím se to uzavřelo.“

„V 48. roce se vše změnilo. Když začala kolektivizace, můj otec nechtěl jít za žádnou cenu do JZD. Byl takový tvrdohlavý a nekompromisní. Mělo to být jakoby dobrovolné, ale ve skutečnosti to bylo nucené a otec nešel. Začalo velké pronásledování. Nejdřív mého otce pronásledovali tím, že musel pořád jezdit na nějaké výslechy do Lovosic. Potom mu dávali dodávky, které nemohl splnit. Nějaká pracovní síla se nedala získat. Všechno musel dělat buď sám, nebo s maminkou, nebo jsme mu trochu pomáhali my, když jsme byli na prázdninách.“

„Tenkrát, když jsem ještě chodila do kurzu, abych mohla pracovat v lázních, si pro něj přijeli. Bylo to v padesátých letech a to tam byl strašně dlouho. V Chebu měli nahoře svou vyhraženou místnost na SNB a tam ho mordovali do nekonečna. Fyzicky ne, ale psychicky hrozně. Fyzicky ne, protože asi měli postih z bratra, s nímž krutě zacházeli, a manžel jim to tam taky vždycky připomněl. Byl to voják. Ze začátku byl strašně odvážný a vytrvalý. Vždycky si sebral sušenky, které jsem měla přichystané na stole, když věděl, že tam bude, a když ho vyšetřovali, schválně je jedl. Trošku je taky provokoval.“

„Byl to velmi krutý čas. Bratrovi, který zůstal na živnosti a který měl ještě hospodu, přišlo najednou nařízení, že musí jít, říkali tomu organizovaný nábor, do výroby. Mohl si vybrat – doly, nebo hedvábka. Ta hedvábka byla dost na zdraví nebezpečná, vše chemické se dělalo bez nějakých opatření, v té době byla výroba ještě dost primitivní. Asi po půl roce tam bratr dostal těžký zánět spojivek, ale z toho se dostal. Jako živnostník tam byl ještě jeden – měl drogerii v Libochovicích, a tak se spolu skamarádili. Tenkrát někdo na vrata vylepil jakýsi leták, byla to ale provokace. Dělníci se usnesli, že jim vzali přídavek za neděle a soboty, a tak sepsali žádost, aby jim byl znovu vrácen. Přišli za bratrem a také za druhým živnostníkem, aby bratr žádost podepsal. Bratr to podepsal a ještě jim radil, aby ji napsal někdo, kdo má dělnický původ, aby neměli problémy. To ale nebylo nic platné. Když přišla žádost na okres a dál, tak najednou přijelo z Prahy celé auto StB, seskočili a obklíčili celou budovu jen kvůli této žádosti. Bratra vyslýchali a toho živnostníka jako prvního taky. Bratra vzali do půdní místnosti, kde byl louh ve třech velikých kádích. Kdyby někoho hodili do třetí kádě, tak se rozpustí. Do první ne, to oni ale nevěděli. Asi za dva dny se šel tatínek zeptat, co se děje, že bratr nepřijel domů. A tam mu řekli: ,Tam je policie, my nic nevíme.‘ Takže se nic nedozvěděl a odjel domů. Měli jsme strach. A třetí den přišli, že ho nalezli v kádi. Ale protože ho hodili do první, protože to neznali, tak samozřejmě se tělo nerozpustilo. A já jsem říkala: ,Pro Krista Pána, když ho tam hodili, to muselo být hrozné.‘ Ale když jsme měli pohřeb, tak hrobníci přinesli rakev k nám do průjezdu, a protože jsem viděla, že se maminka hroutí, tak jsem rychle vyběhla a řekla: ,Prosím vás, odvezte ho rovnou do kostela, naproti byl římskokatolický kostel, tam bude rozloučení a pak ho odvezeme na hřbitov.‘ Pak mi jeden hrobník řekl, že měl velkou ránu na hlavě. Jiný nikdo nic neřekl, že by takového něco měl. To byla jediná zpráva. Tak jsem si říkala, že ho asi zastřelili a pak ho hodili do toho louhu. Nebo ho tak uhodili... to nevíme, co se stalo.“