Josef Křivka

* 1933

  • „Mohli vám poslat balíček. Teď nevím, jak často... Možná za měsíc nebo šest neděl, teď nevím... Podmínka byla, že jste se musel slušně chovat, poslouchat, pracovat. Na všechno byla povolenka. Když jsme chtěli kouřit, muselo se na raport a: ,Hlásí se...‘, já jsem měl číslo 2011. O všechno jsme museli žádat: kouření v ústavu a mimo ústav, psací potřeby... Oni dělali prohlídky ve stolkách. Když tam našel tužku, tak se zeptal: ,Čí to je?‘ – ,Moje.‘ – ,Kde máš povolenku...‘ Tak jsem ji musel ukázat. Na šálu, na bačkory, na tepláky, na všechno musela bejt povolenka. Oni ovšem všechno povolili teda, ale seděl tam celý štáb z těch kluků – to byla dozorčí chovanecká služba, něco jako třeba dřív, když byli kápové v koncentráku. Ti kluci všechno tohle hlídali. To nedělali bachaři, aby se zabejvali s takovýma maličkostma. No a jeden třeba řek’: ,Tuhle mě neposlech’, má špatně upravenou postel, chodí špinavej, boty nečistí, nadává, dělá si z nás blázna... Tak až příště. Nashledanou!‘ Zarazili, nepovolili nic. Tak člověk musel držet hubu a vrzat zubama...“

  • „Jakou jste prošel změnou v takových podmínkách?“ „Co jsem mohl dělat, brečel jsem pod dekou a vzpomínal na domov. Ti starší říkali: ,Nebreč, dyť ono se to stejně posere!‘ No jo, ale čekali jsme na to čtyřicet let.“

  • „Čekal jste, že ten trest bude tvrdý?“ „Mě se estébáci ptali, když to se mnou v září 1949 dodělávali: ,Tak co, kolikpak tipuješ?‘ Já říkám: ,No já nevím...‘ – ,No tak něco řekni.‘ Já povídám: ,Takový tři roky, pět let?‘ Oni na sebe koukli, a neodpověděli mi na to. To bylo jen tak, aby člověk něco řek’, copak jsem moh’ vědět, jak to bude?“

  • „Hodili mě tam do Pardubic na StB, do cely, kde pod dekou ležel Honza Benešů z Cerekvice – kopečkář. Vystrčil hlavu zpod deky a zeptal se: ,Co tu děláš?‘ – ,Strčili mě sem, no.‘ – ,Člověče, to dostaneš řezbu, cos proved’?‘ – ,No co jsem proved’, písk’ jsem si, dohromady nic.‘ – ,Musíš jim všechno říct, nebo tě ztlučou, žes to neviděl.‘ Druhý den ráno přišel výslech: ,Tak copaks dělal?‘ Buch, buch – z nosu mi tekla krev. Zakrvácenou košili potom poslali domů. Otec mi pak, když jsem se vrátil, říkal: ,Až se divím, že to poslali! Byls bit, viď?‘ Strach jsem měl, protože jsem viděl chlapy, co nám tam házeli na celu, jak ztlučený lidi, na chodidlech... Lezli po čtyrech...“ O. B.: „Vás seřezali hodně?“ J. K.: „Ne tolik, ale z nosu mi teklo nejednou. (Estébáci) na nás řvali: ,Chtěli jste umožnit návrat Petru Zenklovi do vlasti!!!‘ Copak já jsem tehdy věděl, kdo byl Petr Zenkl? Dávali před nás pistoli, všelijak to zkoušeli, jen aby mohli říct: ,Tak tys chtěl takhle!‘ Copak, bylo to prázdný, to by tam jen tak nenechali nabitý...“

  • „Lidi, Litomyšláci, tam vystupovali a křičeli: ,Oběste je, dejte jim provaz!‘ Na mě taky... Jeden advokát pak povídá: ,Paní, mějte rozum, copak můžeme věšet patnáctiletý děti? Co si myslíte?‘ To si pamatuju, jako kdyby to bylo dneska!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litomyšl - byt Josefa Křivky, 25.07.2008

    (audio)
    délka: 02:20:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šestnáctý narozeniny v base, sedmnáctý, osmnáctý...

IMG_1073.JPG (historic)
Josef Křivka
zdroj: Josef Křivka

Josef Křivka se narodil 8. 11. 1933 v Oldřiši u Poličky. Se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci vyrůstal v Budislavi, kde navštěvoval obecnou školu. V roce 1948 nastoupil do učení jako strojní zámečník v Litomyšli. Když mu bylo patnáct let, účastnil se několika akcí protikomunistické skupiny ve vesnici. Jednalo se o zastrašování místních komunistických funkcionářů, kteří se zde podíleli na šikaně drobných živnostníků a zemědělců. V prvním případě se jednalo o výstražnou střelbu nad hlavou okresního tajemníka KSČ, v druhém případě Křivka doprovázel starší členy skupiny k domu jiného funkcionáře KSČ, který měl být přepaden a měl poskytnout tajné informace. Svou povahou měly tyto akce spíše charakter dobrodružství než nějaké skutečné odbojové činnosti. Patnáctého září 1949 byl spolu se svým stejně starým kamarádem zatčen a byl převezen do vazby krajské vyšetřovny StB v Pardubicích. Zde a v Chrudimi střídavě strávil 13 měsíců, během kterých byla vyšetřována činnost skupiny, o jejíchž počátcích sám zhola nic nevěděl a na jejímž založení se ani nepodílel. V procesu s budislavskými ,Jánošíky‘, jak byla skupina před státním soudem nazývána, byl potrestán třemi lety odnětí svobody. Jako mladistvý si svůj trest odpykal v Pardubicích, Chrudimi a v ústavu pro mladistvé v Zámrsku.