Anna Křivanová

„Takže my jsme se vzdali dědictví, protože nám bylo naprosto jasné, že absolutně nemůžeme… že bychom neměli vůbec z čeho žít. Nám totiž skočili na všechny dluhy. Ono se to totiž ještě zkomplikovalo tím, že čtrnáct dní před tátou umřela jeho maminka. A táta se nestačil vzdát dědictví, takže tam byly prostě dědické poplatky z babičky na tátu a z táty na další dědice. No a maminka prohlásila, že se tedy dědictví nevzdá a že prostě její dvě nezletilé děti se nevzdají. Zaplaťpánbůh za ty dary, potom dostali alespoň zpátky něco, po devětaosmdesátém. Ale v té době to bylo jako hodně špatné. No a říkám, mámě skočili na to, že ještě ten důchod, i tak mizerný, jí ještě zkrátili o stovku měsíčně. A pak už pomalu začaly děti dorůstat, už se jim blížil prostě ten šestnáctý osmnáctý… ‚A teď co s tím?‘ říkali jsme si. Protože v ten moment, co dosáhnou dospělosti, tak jim skočí na jejich peníze. No tak se maminka rozhodla za ně darovat tyto majetky státu. Dobře, darovat státu je hezké. Barák – v pořádku. Ten jeden už stejně… ten jeden jediný, co něco vynášel, ten, protože tam byla socialistická organizace, tak to prostě socialistická organizace zabavila, neptala se. Jo? To je prostě: ‚Hele, měl jsi barák, nemáš barák. Je náš.‘“

„Já jsem chtěla do Ameriky za sestrou vlastně, protože jsem říkala, když už, tak ať jsme pohromadě. Ale bohužel sestra… Amerika už v devětašedesátém nebrala taková nezajímavá povolání jako nějaká účetní a nějaký žurnalista. Takže jsme zůstali tady. Prostě nám to zamítli, tak jsme říkali: ‚No tak máme hledat něco jiného, nebo…? Když dostaneme azyl, tak už zůstaneme tady, ať už ta holka má nějakou stabilitu. Ať prostě někde začíná.‘ No tak na podzim, asi někdy v polovině… koncem září, jsem ji zavedla do první třídy tady. No jo. Přijdu k paní ředitelce, ona na mě spustí. První dvě tři slova byla ještě spisovná, pak sjela do dialektu. Jak viděla, jak mi takhle klesá čelist, jak koukám na ni prostě takhle, tak říká: ‚Kommens mit?‘ Tak zase, dvě tři slova, a zase tu větu: ‚Kommens mit?‘ Popadla za ruku, říká: ‚Kommens mit.‘ Přivedla mě do třídy a vysvětlila to učitelce, že dítě… už tam měla jednu holčičku Češku, takže to nebylo tak jednoduché. A musím říci, že to vysvětily těm dětem ve třídě takovým způsobem, že ty děti tyhle dvě holky vzaly víceméně jako, že je to jejich úkol jim pomoci. Prostě ta učitelka sama, když já jsem začala pracovat… Já jsem dělala od devíti do dvanácti, ale škola končila v jedenáct, teď co máte dělat s dítětem? Dítě samo domů… Otec pracoval, já jsem pracovala. Ta učitelka s tou holkou seděla ve třídě, opravovala tam úkoly nebo něco takového a já jsem prostě přiletěla a teprve jsem ji vyzvedla. Říkám, to jsou lidi, na které nikdy nezapomenu, protože mi obrovsky pomohli.“