Tomáš Křivánek

* 1955

  • „Rodina to zvládla perfektně, moje žena byla velká bojovnice, která vedla tu skupinku těch manželek, nebo – v uvozovkách – vdov, dělala spoustu rozhovorů, perfektně se starala o dvě děti. Měla tenkrát příjem 600 korun, přídavky na dvě děti, takže nás podporoval ze svých osobních peněz Václav a z nadačních peněz nás podpořila Nadace Charty 77 vedená Františkem Janouchem. Takže po ekonomické stránce měli co do úst. Když se jim podařilo dvakrát za rok sehnat banány, tak měli i ty. Mně osobně ten kriminál, řekl bych, dost dal. Uvědomil jsem si, kde jsou moje limity, čeho jsem schopen, čeho už nejsem schopen. Trochu se mi i změnily hodnoty, dodnes je nemám moc v materiálním světě. Celkově bych řekl, že kriminál mě obohatil poměrně dost po mé osobnostní stránce. S rodinou to nijak nezacloumalo. Trošku na začátku byl problém, když jsem se vrátil z kriminálu, že můj mladší syn, který zrovna začal lézt po zemi, mě nepoznal a já jsem se ho řadu týdnů snažil přesvědčit, že jsem jeho otec a ne strejda, kterých tam přicházely mraky, do bytu na rozhovor. Vzpomínám si na jednu věc, kterou bych chtěl uvést: Z materiálního hlediska, jak jsem mluvil o tom, že nás podporoval Václav Havel a František Janouch, se stávalo se i to, že manželka šla domů, vybrala schránku a byla tam obálka, kde bylo napsáno ‚složili jsme se na vás, ahoj‘. Nebylo to podepsané a bylo tam třeba 747 korun. To se několikrát opakovalo. Pak jsme se dozvěděli, že někde se sešli v hospodě, na horách nebo v nějaké chalupě a řekli: ,Hele, Jazzová sekce sedí.‘ Tak lidi nandali peníze do obálky a někdo nám to anonymně hodil do poštovní schránky. Taková hezká vzpomínka.“

  • „Říkali třeba, během výslechů, které následovaly po tom prvním: ,Vaše manželka venku zlobila, tak jsme ji zatkli a jednoho vašeho syna strčíme do Aše do dětského domova, druhého do Košic. Víte, že jsou v takovém věku, kdy se pak nebudou ani znát a vás taky nebudou znát. Takže pomůžete dětem i manželce, když budete vypovídat.‘ Neustále používali takové věci. Nebo použili to, že mě z Ruzyně převezli do Bartolomějské, tam mě strčili do cely a bez jediného výslechu mě za deset hodin vrátili zpátky do Ruzyně. Ze začátku byla absolutní, později víceméně cenzura korespondence, nejenže texty začerňovali, ale zásadně nepouštěli dopisy, ve kterých bylo jakékoli posílení člověka jak od manželky, tak od dalších lidí. Ten tlak byl neustálý, to, o čem mluvíme, byl tlak těch vyšetřovatelů, prokurátora a pak samozřejmě tlak té vězeňské služby, bachařů. Klid, najednou zamlátí pendrekama na kovové dveře, vlítnou tam se psem, tváří ke zdi, dva kroky zpátky, prošacování. Tam byly takové kovové skříňky, kde měl člověk ten svůj v uvozovkách majeteček, to vše vyházeli na jedno místo doprostřed. Teď ten pes to začal žrát, když tam byl třeba nějaký salám, oslintal to. Pak zase vypadli. Ze zákona jednou za týden byla možnost chodit na vycházky, tak to jsem nechodil. První dva, možná tři měsíce jsem vůbec nebyl na takzvané vycházce. To znamená v nějakém koridoru na dvoře, nad vámi špačkárna, koukají na vás se samopalem, tam jsem nebyl. Hygiena tam je, jaká je, jednou za týden vás nepošlou do sprchy, ale řeknou: ,Ti ostatní se tam nějak zdrželi, půjdeš příští týden.‘ Podmínky tam byly, jaké byly.“

  • „Pak tam jednou přišel ten kulturní inspektor a koukal jako šílenej: na pódiu stál Jaroslav Jeroným Neduha, hrála skupina Extempore, vousy až po pás, vlasy na záda, cigáro v hubě a hrál na kytaru. On na to koukal a začal na mě řvát: ,A co požární předpisy? Vždyť on kouří! Okamžitě zrušte koncert!‘ Já už jsem na to byl připravený, (Pražské) jazzové dny už šly pryč a všechno to mělo stejný scénář. Řekl jsem: ,Já to nepřeruším, běžte tam na pódium vy a řekněte, že to přerušujete. Tohle nejde. Mně se to líbí, je to v pořádku, já to přerušovat nebudu.‘ On někam zavolal a že vypneme elektřinu. Moje tehdejší manželka ještě s Alenou měly určitou předvídavost, tak naším zámkem zamykaly elektriku, ten rozvaděč. A já: ,Když jinak nedáte, tak jo, vypneme elektriku.‘ Šli jsme k rozvaděči, zacloumali jsme, nešlo to. Nebudu to protahovat: prostě koncert proběhl až do konce, ale další koncerty se neuskutečnily.“

  • „Máma měla o mě tenkrát strach, říkala: ,Oni tě zabijou, ti Rusáci, to jsou primitivové.‘ Ona dělala poštovní doručovatelku a říkala: ,To ti nedovolím, budeš se mnou chodit na rajon.‘ Dělala poštovní doručovatelku na Hanspaulce nad Dejvicemi. Tenkrát poštovní doručovatelé nosili tmavou šedočernou uniformu s oranžovými výložkami, měli čepici a takovou obrovskou koženou brašnu. Říkal jsem: ‚Nelíbí se mi to, ale budu s tebou chodit na rajon, když jinak nedáš.‘ Jednou jsme takhle vyjeli na Hanspaulku, máma strkala dopisy do schránek a najednou tam zastavil ruský gazík, vrhli se na mámu, srazili nás na zem, z dvaceti centimetrů jsem viděl před očima samopal namířený na mě a začali mámě rabovat tašku. Později jsme si uvědomili, že nevěděli, kdo to je, a mysleli, že něco přenášíme. Všecko lítalo. Tenkrát nosily doručovatelky důchod. Měly v té tašce poměrně vysokou sumu peněz, na tu dobu, osm až deset tisíc korun, to všechno lítalo po silnici. Oni nic nevzali, skočili do auta a odjeli. Já jsem mámě říkal: ,No, vidíš, to, že s tebou chodím na rajon, to je tak strašně bezpečné! Kdybych hezky roznášel noviny, byl bych v klidu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.12.2018

    (audio)
    délka: 01:59:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.12.2018

    (audio)
    délka: 01:25:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neměli jsme větší možnosti než jiní. Prostě jsme to zkoušeli

Tomáš Křivánek při natáčení
Tomáš Křivánek při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Tomáš Křivánek je bývalý člen výboru Jazzové sekce a producent koncertů alternativních hudebních skupin. Narodil se 4. ledna 1955 v Praze jako syn poštovní doručovatelky. Vyučil se spojovým mechanikem, větší roli v jeho životě sehrála Jazzová sekce Svazu hudebníků, s níž se poprvé setkal na Pražských jazzových dnech roku 1975. Brzy poté se zapojil do činnosti Jazzové sekce a stal se členem výboru. Stal se producentem koncertů alternativních kapel a dramaturgem krátce fungující amatérské scény klubu U Zábranských, později také zajišťoval produkční činnosti při výrobě bulletinů a dalších publikací Jazzové sekce. Dne 2. září 1986 byl spolu s dalšími členy Jazzové sekce zatčen a obviněn z hospodářských deliktů. Po široké vlně mezinárodní solidarity před procesem i během něho dostali všichni zúčastnění daleko nižší tresty, než se původně předpokládalo, Tomáš Křivánek osm měsíců podmíněně. Po propuštění stál u zrodu Unijazzu, nástupnické organizace Jazzové sekce. V listopadu 1989 pracoval v pražském ústřední Občanského fóra, od prosince potom zakládal kancelář Nadace Charty 77. Založil hudební vydavatelství Globus International, v 90. letech zakládal internetové centrum pro Open Society Fund. Je také zakladatelem organizace Bratrstvo Keltů.