„Když jsme v létě 1989 se střešovickým evangelickým sborem poprvé přijeli do Oss, pustili nám film o Havlovi. My jsme tehdy vůbec nevěděli, kdo to je! Takže o Havlovi jsme se dozvěděli v létě v Nizozemsku. Až v listopadu byla revoluce a on se stal prezidentem.“
„Brzy po válce nám začali vykládat, že se v Prosečnici začal stavět pomník padlým ruským vojákům. Pak jsme se ale od místních dozvěděli, jak to bylo doopravdy: tihle vojáci našli v Prosečnici sudy – snad s lihem, vypili to, všichni se otrávili a zčernali. Takže je pohřbili a udělali jim památník.“
„Po osvobození začaly problémy s Rusy. Vůbec si nebrali servítky a byli mezi nimi i vyložení primitivové. My jsme v Krhanicích neměli plot, vojáci jednoho dne přišli a vytrhali si zasázenou zeleninu. Pak po mámě chtěli chleba k cibuli a namlouvali nám, že jim cibuli dali u sousedů, ale my dobře věděli, že je od nás. Maminka z nich byla vyděšená. Táta pak šel za jejich velitelem a řekl mu: ‚My už se vašich vojáků bojíme. Chodí za ženou, když je doma sama s dětmi, chtějí na ní jídlo a mají u sebe zbraně.‘ Velitel poprosil tátu, ať počká. Na chvíli se vzdálil, přinesl pušku, podal ji tátovi a povídá: ‚Až zase přijdou, tak je zastřelte.‘“
„Jiří Hájek bydlel ve vilce v Krhanicích, protože mu v Praze po osmašedesátém vzali byt. V té vilce ho hlídali. Když jsem šla na nákup do vsi, musela jsem esenbáka překročit, protože ležel na cestě natažený v pneumatice a chrápal. Hájek chodil běhat. Běhal do kopce, do lesa, směrem k Těptínu. Esenbáci museli klusat za ním a vůbec mu nestačili. Hájek krásně doběhl zpátky do Krhanic, sednul si u Prokošů na pivo a esenbáci dorazili asi až za půl hodiny.“
„Tátův známý měl v Krhanicích vilu. Když začalo 5. května povstání, jeho syn a dcera nám řekli: ‚Kdybyste se báli, přijďte k nám.‘ 8. května jsme už měli strach, protože už jsme věděli, že Němci budou utíkat i přes Krhanice. Sebrali jsme se a za tmy jsme s rodiči, bratrem i sestrou šli přes palouk do vsi k Hourům. Nás děti dali do manželské postele. Dospělí se bavili v kuchyni a já jsem slyšela šílený dupot vojenských bot, jak Němci utíkali po cestě za okny.“
Jana Krčmářová, rozená Strnadová, se narodila 24. října 1937 v Praze. Konec druhé světové války zažila ve středočeských Krhanicích. Její otec František Strnad musel po komunistickém převratu zavřít svůj obchod s textilem, zboží schoval na chalupě v Krhanicích a léta vylepšoval jinak skromný rodinný rozpočet prodejem např. nedostatkových nitěných knoflíků. Jako mladá lékařka byla Jana rok a půl tajně nezaměstnaná a obtížně hledala místo lékařky v Praze. V roce 1966 dostala práci internistky na poliklinice v Chittussiho ulici. Od roku 1968 zastávala pozici obvodní lékařky, do její spádové oblasti pak spadaly Letná, Stará Bubeneč a okolí zastávky Hradčanská. V Krhanicích byla Jana Krčmářová svědkem sledování někdejšího ministra a signatáře Charty 77 Jiřího Hájka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
