Rudolf Krauspe

„Po osvobození [Podkarpatské Rusi] sovětskou armádou – někdy začátkem října – byl nábor. Můj bratranec byl bývalý důstojník v československé armádě. Také díky němu jsem se přihlásil do naší československé armády. V nějaké té vesnici v Polsku nás prostě oblékli a okamžitě nás poslali na krátkodobý výcvik jako přípravu na frontu.“

„Z ničeho nic jsem se dostal do obrovské minometné palby. Ale do tak obrovské, koně bylo vidět, tak jsem okamžitě z toho koníčka seskočil a lehl jsem si. Ten kůň byl bohužel zabit. A tenkrát jsem zažil – ač, jak jsem říkal, strach jsem moc nemíval – půl hodiny takový strach – připadalo mi, jako když ta myšička začne utíkat doprava, doleva. Já nevěděl, kudy mám jít, protože jednou to padalo doprava, potom přede mnou, potom za mnou. Pravděpodobně ten kůň byl viditelný, bylo to v zimě, byl sníh. Tak tenkrát jsem měl skutečně strašně velký strach o svůj život.“

„První raněný a mrtvý voják byl bohužel samostřel. U Stropkova, při opravě těch bubínkových ruských automatů nějak selhala ta zbraň a on se zastřelil dvěma ránama do plic. A pamatuju si jako dnes, měl na sobě takovou koženou bundičku bez rukávů a byl v ní průstřel. Pověrčivost říkala – vem si od mrtvého, budeš sám chráněný. Asi mi to pomohlo, byl jsem mnohokrát v těžké minometné i dělostřelecké palbě a pravděpodobně ta vesta mě zachránila.“

„Jako lékař jsem řešil, že jsme byli několikrát nuceni strčit do krku při dušení obyčejný malinký šlauch, abychom umožnili dýchání. Zažil jsem jeden případ, kdy mi přivezli nemocného, který normálně podával náboje a omylem se dostal před hlaveň zrovna, když střílelo protitankové dělo. Ještě sám se dostavil a já mu viděl skrz pravou plíci – ne levou, takže to minulo srdce – ale pochopitelně nemocný za velmi krátkou dobu zemřel.“