Mgr. Jana Krausová

„Byly mi synodní radou nabídnuty Horní Počernice, což byla tehdy samostatná vesnice nebo městečko u Prahy. Dokonce jsem tam i kázala a všechno bylo na nejlepší cestě.“ – „To bylo v roce 1973?“ – „V roce 1973 se už všechno chystalo i na jaře – v květnu, v červnu. Ještě před ukončením fakulty. Už jsem jednala s panem seniorem Betkou. Bydlel na Smíchově. Občas jsem tam za ním jezdila. Byl senior pražského seniorátu a bylo to dobré. Ovšem najednou jsem skončila fakultu. Myslím, že jsem dělala nějaké zkoušky ještě v září. Potom na začátku října, když jsem měla všechno hotové a mohla jsem nastoupit, tak jsem dostala ze synodní rady dopis, že není v zájmu, abych šla rovnou na sbor.“ – „A v čím zájmu?“ – „Tehdy to bylo tak, že k práci faráře na sboru musel být udělen od státu takzvaný státní souhlas. Bez toho nikdo nemohl nastoupit do sboru nebo pracovního poměru, protože faráři, jestli se nepletu, tehdy byli a jsou ještě vypláceni státem. Takže pracovní poměr se uzavíral se státem a ne se sborem. Stát rozhodl takto, protože nepocházím z dělnické rodiny, bylo by dobře, abych si to také zkusila na vlastní kůži, jak funguje být dělnice.“

„Najednou slyším babičku, jak běží nahoru po schodech: ‚To je strašné. To je konec,‘ lamentuje. Říkám: ‚Co se stalo?‘ Přišla nějaká sousedka. Rádio jsme si hned ráno nepouštěli. Povídá, že nás obsadili. Takto jsme se to dozvěděli. Byla středa. Mám pocit, že rodiče přijeli v sobotu nebo v neděli. V sobotu, protože v neděli už tatínek kázal. Vím, že bohoslužby byly na city. Bylo to už dost dramatické. Vím, že byly podpisové akce, jako za neutralitu. Velim začala v srpnu už trochu více žít. Vznikaly otázky, jestli zavřou vysoké školy. Co bude. V prvních chvílích si to člověk nedovedl úplně představit.“ – „Měla jste strach?“ – „Nikdy předtím člověk nic podobného nezažil. Jenom z vyprávění rodičů, jak prožívali válku. Zvlášť maminka. I v Miroslavi se bombardovalo.“