Ing. Josef Krátký

* 1920  †︎ Neznámý

  • „No a potom mě jako povolali z toho, jak se tomu tehdy řikalo, Arbeitzwang, do Německa. No oni mě chtěli poslat do... tam, kde jsou ty továrny Krupp, tam já jsem nechtěl, tak potom jsem jel jako do Enzersfeldu, to je městečko mezi Vídní a Wiener Neustadtem. To bylo Enzersfelden Metal erkep – to byla továrna na výrobu součástek pro letadla a také tam byla munička, dělali tam granáty. No tam jsem nastoupil v jednačtyřicátém roce; no a byl jsem tam až do roku čtyřicet čtyři, kdy jsem na jaře tam už jako... když se tehdy řikalo... tak jsem utekl už z toho Německa a už jsem byl doma. Pro mě jako pro kluka to byl život: nic jsem nedělal, rodiče mě živili. No a mně se to docela líbilo. Jenomže potom přišly ty kontroly, hledaly nás, no, a to už člověk dneska ani neuvědomuje si, co udělal. Já jsem se kolikrát schovával – já jsem měl strejce, kterej byl vedoucím takové té elektrosprávy na těch vesnicích a měl klíče od toho zděného transformátoru. Tak ten mi ho jako nechal udělat. Já, když byla hlášena ta kontrola, tak jsem se tam schoval.“

  • „My jsme jezdili lokomotivama, rychlíkové vlaky, které jezdily z Berlína přes Prahu do Budapešti. A to samé Berlín – Praha – Vídeň. A na každé lokomotivě byla pěticípá hvězda. A když jsme přijeli na hranice do Maďarska, tak ti pohraničníci nás tam nechtěli pustit, že tam je ta pěticípá hvězda. Tak já jsem nařídil ji sundat. A to byl průšvih velký, protože potom se to hodnotilo, že jsem nebyl solidární s tou mocí, která tady byla. Tak to byl hlavní přestupek, který já jsem udělal tehdy v tom období. To nebylo žádné hrdinství nebo něco. Já jsem se živil, bych řekl, tou odbornou prací, a ne tou politikou. No ale ono to bez toho nešlo.“

  • „No tak já pocházím z Ostravska, můj tatínek tam dělal na dráze, jezdil na lokomotivě, no a my jsme tam bydleli. Jako kluci jsme tam žili až do roku 1938. Kdy prakticky nás zabírali, to bylo okupační území. Ale, bohužel, to musím říct, nás nezabírali Němci, nás zabírali Poláci. Protože to bylo Těšínsko, oni zabrali to Těšínsko až po řeku Ostravici. A dycky tam řikali: ,Ostravica – granica.‘ No a bohužel to bylo první takle, kde jsem už trošku vnímal, protože už jsem měl osmnáct let. To jsem byl poprvé tak ňák v životě, když to mám říct, zklamán, protože já jsem vždycky žil v domnění, to, co nám říkali ve škole, že Slovani dohromady jako drží a tak dále; nás zabírali Poláci. Je pravdou, že potom – asi já nevím za kolik měsíců – to zabrali Němci stejně všechno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, domov pro seniory sv. Jiří, 20.06.2014

    (audio)
    délka: 26:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zabrání Těšínska Poláky mě velmi zklamalo

Krátký zamlada
Krátký zamlada
zdroj: Pamět národa - Archiv

Josef Krátký pochází z Ostravska, narodil se roku 1920. Otec pracoval na dráze. V roce 1938 však přišlo zabrání Poláky. Odstěhovali se do Tupes, odkud otec pocházel. Nějakou dobu pak žili na Moravě. Josef Krátký byl vyučený elektrikář, a proto pracoval u Západomoravských elektráren. Poté byl povolán do Německa na zwangsarbeit - nucené práce. Pracoval v Enzesfelden MetalWerke - továrně na výrobu leteckých součástek. Tam nastoupil v roce 1941 a zůstal až do roku 1944. Na jaře z Německa utekl. Život doma se mu líbil - nikde nepracoval a rodiče ho živili. Hledaly ho však kontroly. Tou dobou se také seznámil se svou budoucí manželkou. Svatba se konala v červnu 1945. Po válce absolvoval Josef Krátký vysokou školu, obor strojírenství se zaměřením na železniční dopravu. Fakulta, na kterou chodil, byla výběrová - pro studenty, kteří byli dobře zapsaní u tehdejšího režimu. Z absolventů se vybírali pracovníci na vedoucí pozice. Josef nastoupil na dráhu v duchu rodinné tradice. Po ukončení vysoké školy nastoupil do Prahy, kde zůstal dvacet let. Deset let pracoval na ministerstvu dopravy jako vedoucí pracovník. Byl náčelníkem správy lokomotivního vozového hospodářství a elektrotechniky. Z této pozice ho však roku 1968 sesazen poté, co nechal sundat z vozů sovětskou hvězdu, kvůli které je nechtěli maďarští pohraničníci nechat projet. Josef Krátký sice zůstal ještě dalších deset let na ministerstvu, ale již ne na vedoucí pozici. Po roce 1968 přešel na technický odbor, kde pracoval jako náměstek. Na důchod se Josef Krátký přestěhoval do Plzně za synem.