Irena Králová

* 1968  

  • „Vaši rodiče se vás oficiálně zřekli?“ – „Ano. Já jsem potom měla možnost nahlédnout do archivů. Nechápala jsem, proč mě odsoudili a tak podobně, takže jsem mohla nahlédnout do spisů. Protože všechno probíhalo beze mě, za mé nepřítomnosti. Ze spisů jsem zjistila, že moji rodiče, aby si udrželi kariéru, se mě zřekli. Moje máma byla předsedkyně kádrového personálního útvaru a ještě soudkyně na krajském soudě. Otec byl soudce a taky právník na ministerstvu všeobecného strojírenství a myslím, že si brousil zuby na vyšší post. Aby o ta místa nepřišli, museli něco udělat. Zvláště když jim dvě dcery utekly. Tak pro ně bylo nejjednodušší se nás zříct. Pak bylo docela kruté ten papír číst.“ – „Máte ho někde schovaný?“ – „Já jsem do ruky nedostala ani kopii, je někde v archivech. Bylo to kruté. Já jsem se na to pak mámy ptala a ona mi řekla, že k tomu byli donucení. Tak nevím, kde je pravda.“

  • „Mám pocit, že tím, jak na mě už nemohl, vybíjel si na nás frustrace tím, že nás řezal páskem. My byli dost často mydlený hlava nehlava, což vám na klidu také nepřidá. Psychicky. Když přinesete trojku, to už je špatná známka. Přitom táta jako dělník sice ten VUML udělal, ale pak jsem čirou náhodou při vyklízení papírů našla jeho vysvědčení. Nám vyčítal trojky a sám měl čtyřky a pětky. Prolézal jen tak tak, aby měli komunisti splněno, že zase nějakého soudce z lidu zvolili. Já si matně pamatuji, jak to v té době bylo, ale vím, že si na tom zakládali, když nějakého mladého talentovaného šoupli nahoru. Takže prolezl s takhle hnusným vysvědčením a nás řezal. Hlavně bráchu hodně řezal a to mi přišlo nefér. Takže jsem často ty rány schytala za bráchu, abychom nebyli tak fialoví.“

  • „Vy jste utekla v srpnu 1988 a za rok a pár měsíců už byl listopad 1989. Jak jste to prožívala? Uvažovala jste o návratu?“ – „Ne, neprožívala jsem to. Fandila jsem Čechům, aby už konečně prokoukli a byli svobodní, ale to bylo tak jediné. Sice mi všichni Holanďané ukazovali, co se děje v Československu, jenže já jsem měla svých starostí dost, protože jsem se musela naučit řeč, nechtěla jsem podporu, tak jsem chodila mýt nádobí, uklízela jsem baráky, žehlila jsem košile, do toho jsem studovala a hrála volejbal. Takže starostí bylo hodně. Snažila jsem se zaměstnat, aby mě nenapadaly takové ty blbé nápady, že bych se vrátila. Ale poté, co mě máma navštívila, jsem věděla, že už se nikdy nevrátím. Věděla jsem, že když tam přijedu a přijdou na to, tak že půjdu na pět let do vězení. To vás odradí. Ale zase jsem mohla navštěvovat jiné země. To mi přišlo lepší. I když se mi po některých věcech stýskalo.“

  • „Mě rodiče dali na volejbal na základní škole a to jsem nejdřív nenáviděla. Protože tam pořád po vás něco chtěli, něco na vás řvali, bouchala jste sebou o zem, pořád omlácená kolena, hrozně se mi to nelíbilo. Postupem času jsem změnila názor, že tím volejbalem se můžu osvobodit, můžu něco dokázat a může to být dobrodružné a zajímavé. V každé etapě mého života se něco zvrtlo, něco se stalo a mně se to zalíbilo, a tak jsem za tím šla.“ – „Proč rodiče zvolili právě volejbal?“ – „Rodiče usoudili, že basketbal a házená jsou hodně brutální sporty příliš tělo na tělo a nechtěli, abych chodila zboulovaná, ale přesto jsem chodila zmalovaná. Chtěli, aby mezi námi a soupeři byla síť. Tak rozhodli volejbal. Ale stejně jsme s sebou museli švihat o zem, i když tam byly žíněnky, ale ty byly tak tvrdé, takové ty kožené desky, takže jsem byla stejně samá modřina a boule.“

  • „Kdy jste se pak poprvé zkontaktovala s rodiči?“ – „Mámu za mnou pustili na takovou přemlouvací návštěvu, a když za mnou přijela s papíry, že když je podepíšu a pojedu s ní zpátky, tak dostanu jenom dva roky a že to bude dobrý. Tak jsem se jí zeptala: ‚Mami, ty myslíš vážně, že s tebou pojedu zpátky a ty mě dáš do vězení?‘ A ona: ‚No, vždyť je to jenom dva roky, to budeš za chvilku venku…‘ Tak to se ve mně zvedl zbytek slušnosti. Myslela jsem si, že je máma ještě jakžtakž v pohodě, tohle se mě ale hodně dotklo a vařilo se ve mně. Řekla jsem jí: ‚Mami, už sem nejezdi, já už se do Čech nikdy nevrátím.‘“

  • „Dojela jsem do Amsterodamu a teď jsem si říkala: ‚Tak, už jsem tady, sice se ještě můžu vrátit zpátky, ale to už bych asi nestihla.‘ Tak jsem tam chvilku postávala, lelkovala, koukala na ty krásné vlaky, vyvalená, že tam stojím, na tom velkém, hezkém nádraží, krásné vlaky, usměvaví lidé, a najednou byly čtyři hodiny. A to jsem si řekla: ‚Tak, a už se nikdy nevrátím zpátky.‘ Hledala jsem nějakého policajta, abych nahlásila, že tady zůstávám. Našla jsem nějakého pána v modré uniformě, ale to byla ochranka nádraží a ten mě poslal do centra Amsterodamu na policejní stanici, do té vykřičené čtvrti. Do té doby jsem se kochala, jak je Holandsko krásné. Dal mi mapu, byl velice milý a ukázal mi, kam mám jít.“

  • „Táta se mnou nekomunikoval, chtěl mě vzít sekerou, protože jsem mu zničila jeho kariérní postup na nejvyššího vrchního soudce. Mamince odebrali pár pravomocí, takže ta mě taky neměla ráda… ale za rok ji za mnou pustili, aby mě šla přesvědčit, abych se vrátila. Jenže já, kdybych se vrátila, tak bych musela na pět let do vězení. A tím by, aspoň tak mi to maminka vysvětlovala, že kdybych se vrátila a šla bych si odsedět trest, jenom to, že jsem se rozhodla žít v jiný zemi… Jim by se všechno vymazalo a tatínek by mohl postupovat vejš. Říká se to velice těžce. Tak rodiče udělali jinou věc, maminka za mnou přijela, udělala si krásnej týden dovolený v Holandsku a pak se vrátila a udělali jednu věc, že se mě zřekli. Oficiálně se mě zřekli, že nemají dceru, a tím si zachránili svoje kariérní místa.“

  • „Já jsem si už vyhlídla trasu, kterou půjdu. Nechala jsem dopis na pytlíku vod vložek, v knížce, protože jsem věděla, že mi budou prohlížet kompletně všechny věci. Tak jsem napsala: ‚Nehledejte mě, přijel si pro mě přítel, do Československa, domů se nevracím. Děkuju. Zdravím Irča.‘ Tady někde mezi těma fotkama a dokumentama mám ofocenej ten dopis, co potom vyšel v Holandsku v novinách.“ Tazatel: „Kam jste zamířila, šla jste do nějakýho hotelu, penzionu?‘ – „Ne, vystoupila jsem v Amsterodamu a vždycky jsem si… celou dobu jsem koukala na hodinky – tak ještě nejsou čtyři, ještě se můžu vrátit, ještě se můžu vrátit. Za pět minut čtyři, to si pamatuju doteď, za pět minut čtyři jsem si řekla: ,Ještě se můžu vrátit.‘ A to už jsem vystupovala v Amsterodamu, to už se nedalo vrátit. Pak byly čtyři, a tak jsem si řekla, už se v životě nevrátím a už musím koukat jenom dopředu.“

  • „Při každém výjezdu jelo vždycky dvanáct hráček. Byl nás plnej autobus. Teď si vemte, je tam čtyřicet šest sedaček, z toho dvanáct hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček byl obsazený pracovníky policie, který měli za úkol… Ti tam jeli jakoby na dovolenou a měli za úkol nás hlídat, taky. A my jsme vždycky museli psát report, s kým jsme mluvili, o čem jsme mluvili, koho jsme oslovili, kde jsme byli a tak dále. Vždycky když jsme se vrátili. Takže my jsme měli zakázáno mluvit s cizinci.“

  • Celé nahrávky
  • 10

    Praha Eye Direct, 22.08.2017

    (audio)
    délka: 01:46:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 11

    U pamětnice doma, Praha 6, 06.12.2016

    (audio)
    délka: 55:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už se v životě nevrátím a musím se koukat jenom dopředu

Irena Králová
Irena Králová
zdroj: archiv pamětníka

Irena Králová, dívčím jménem Machovčáková, se narodila 13. listopadu 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem. V jejím životě vždy hrál a hraje obrovskou roli volejbal, ke kterému ji dovedli rodiče. Od dvanácti let hrála za Rudou hvězdu Praha, která si ji vybrala jako velký talent. Postupně se probojovala do národního týmu. V roce 1988 se rozhodla emigrovat a opustila národní tým při přátelském utkání v Nizozemsku. Rodiče se jí oficiálně zřekli, aby si zachránili kariéru. Brzy se dostala nizozemského národního týmu, se kterým vybojovala stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou z mistrovství Evropy v roce 1995. Zúčastnila se olympiád v Barceloně a v Atlantě. V roce 2011 ukončila sportovní kariéru a s manželem se vrátili do vlasti. Žije v Praze, narodily se jí dvě děti a stále hraje volejbal.