Oldřich Kovářík

* 1922  

  • „Potom, když jsme byli v dorostu klubu, tak za tu práci, kterou jsme tam dělali – hangáry čistili, letadla čistili. Myli nádrže. Benzin. Olej. Když bylo něco k rozebrání, tak jsme potom myli ty součástky. Vždycky jsme to dělali s nějakým mechanikem. Moc nás tam nebylo, co dělali všechno a za nic. Skoro každý měsíc jsem se svezl v letadle. Někdy méně, někdy více. Podle toho, jaký pilot měl volno a kdo mě chtěl vzít... Poprvé jsem letěl v ‚bejbině‘. Seděl jsem vedle pilota. To letěl Míla Petr. Ten bydlel na Karlově. Zemřel v Anglii.“

  • „Přišel ke mně Houba, to byl komunista. Jediný z nás zaměstnanců. Přišel ke mně s přihláškou a říká: ‚Hele, podepiš to.‘ A já řekl: ‚Co to je?‘ ‚Přihláška do strany.‘ ‚S tím jdi pryč, to ti nepodepíšu. Do aeroklubu se vždycky chodilo lítat, a ne dělat politika.‘ A on: ‚Co blbneš? Copak ti to udělá? Budeš moct lítat, vyhodí tě, když to nepodepíšeš.‘ A taky mě vyhodili.“

  • „‚Kdepak máte syna?‘ ‚V Německu.‘ ‚Z Německa utekl.‘ A gestapák řekl: ‚Já vím, že ho tady máte někde schovaného.‘ A dal rodičům papírek. A tam se psalo, že zaručuje, dokonce čestně, nebo něco takového tam bylo, že když se do toho podniku vrátíme, tak dostaneme peníze, které nám mají vyplatit. Zařadí nás zpět na práci, protože nás potřebují. ‚My se přijdeme zítra zeptat.‘ Copak mi zbývalo? Druhý den se přišli zeptat a já jsem se rozloučil a zase šel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětníka - Plzeň Slovanské údolí 31, 28.09.2017

    (audio)
    délka: 04:33:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do aeroklubu se chodí lítat, ne dělat politika

Kovářík Oldřich
Kovářík Oldřich
zdroj: archiv pamětníka

Oldřich Kovářík se narodil 3. července 1922. Tatínek pracoval na dráze a maminka se starala o děti a malé hospodářství. Bydleli u nádraží Plzeň-Valcha. Vyrůstající Oldřich měl před očima výhled na letiště Západočeského aeroklubu a letadla mu učarovala na celý život. Ve čtrnácti letech se stal řádným členem klubu. Snahu o získání pilotního průkazu, ke kterému chybělo pouze odlétat daný počet hodin, ukončilo obsazení letiště wehrmachtem v roce 1939. Vyučil se opravářem strojů ve Škodových závodech. Podnik jej v roce 1942 spolu s dalšími 180 kvalifikovanými dělníky „zapůjčil“ do továrny na písty do leteckých motorů firmy Karl Schmidt v Neckarsulmu u Heilbronnu. Se dvěma kamarády procestoval načerno velkou část Německa. Koncem dubna 1945 utekl pamětník podruhé a definitivně domů. Dne 5. května se s otcem, bratrem a několika přáteli vydali udělat pořádek na plzeňské radnici. Tam však již byli němečtí úředníci vyhnáni a pamětník se zapsal mezi mužstvo vojenského útvaru nazvaného 1. asistenční letka. Nejprve si museli opatřit výzbroj a poté stál pamětník stráž u brány kasáren na Borech. Dne 7. května odpoledne se vydal se dvěma autobusy dobrovolníků na pomoc Pražskému povstání a zúčastnil se bojů proti jednotkám SS. Po návratu do Plzně zjistili, že se jejich oddíl přejmenoval na Letištní peruť 1. československého vojenského leteckého útvaru v Plzni. Převzali správu letiště a skladů. Zajišťovali letecký provoz amerických vzdušných sil. V létě 1945 Oldřich Kovářík složil slavnostní přísahu základní vojenské služby a nastoupil na letecké učiliště v Chrudimi. Služba mu však byla zkrácena a tím znemožněn jeho hlavní cíl, získání leteckého průkazu. Vrátil se do Škodových závodů, ale záhy dostal nabídku pracovat v Západočeském aeroklubu. Podařilo se mu přesvědčit úředníky na pracovním úřadu, aby jej propustili z podniku, který požadoval stovky nových řemeslníků. Stal se jedním z leteckých techniků a pilotů klubu. Odmítl však členství v komunistické straně, a tak jej při prověrkách spolu s dalšími šedesáti zasloužilými členy vyhodili. Miloval letadla a létání, a tak v roce 1953 s několika kamarády opět vstoupili do klubu, tehdy vedeného pod Svazarmem. Užíval si létání do roku 1959, než jej opět ti samí lidé vyloučili. Pracoval ve Stavebních strojích Plzeň. V roce 1973 nastoupil do Škodových závodů. Zanedlouho se však objevily vážné problémy se zrakem a v roce 1975 musel pamětník odejít do invalidního důchodu.