Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kovářík (* 1922  )

Do aeroklubu se chodí lítat, ne dělat politika

  • narodil se 3. července 1922 v Plzni-Doudlevcích
  • v letech 1936–1939 působil v Západočeském aeroklubu (ZA)
  • vyučil se opravářem strojů a pracoval ve Škodových závodech
  • v letech 1942–1945 byl pracovně nasazen v továrně na letecké písty Karl Schmidt, Neckarsulm u Heilbronnu
  • zapojil se do osvobozování Plzně, bojoval v Pražském povstání
  • vznik a historie 1. asistenční letky a přejmenování jednotky na Letištní peruť 1. československého vojenského leteckého útvaru v Plzni
  • od roku 1946 pracoval v Západočeském aeroklubu, vyhozen při prověrkách v roce 1949
  • v roce 1953 opětovně vstoupil do Západočeského aeroklubu, vyhozen v roce 1959
  • pracoval ve Stavebních strojích Plzeň a Škodových závodech do roku 1975

Hukot stroje. Budovy nádraží protkané linií železnice. Les nad Valchou. Zářivá nová škola za valem hradu Litice. Hvězda borské věznice. Stále větší plocha letiště Západočeského aeroklubu. Oldřich konečně letí. Během těch několika okamžiků, kdy se odpoutal od země, spatřil celý svůj dětský svět. Pilot Miloslav Petr splnil chlapci jeho sen. Sen o létání, které se stalo láskou na celý život.

Oldřich Kovářík se narodil 3. července 1922 v Plzni-Doudlevcích. S rodiči, starším bratrem a mladší sestrou bydleli ve vechtru u nádraží Plzeň-Valcha. Tatínek Josef pracoval na dráze a maminka Růžena se starala o děti a malé hospodářství. Žili velmi skromně, ale jídla měli vždy dostatek. Chovali králíky, slepice a jeden čas měli krávu, po které si pořídili kozy. Vyrůstající Oldřich měl z okolí domova výhled na letiště Západočeského aeroklubu. Nejraději se toulal sám lesem v okolí Valchy a z dálky pozoroval provoz na letišti. V roce 1928 nastoupil do nově „pro něj“ otevřené školy v Liticích. Do školy chodil pěšky většinou v partě kamarádů. Když šel sám, stala se cesta do školy dobrodružstvím. Musel jít obezřetně jako indiánský zvěd na nepřátelském území. S německými kluky z Litic nebylo radno se dostat o samotě do křížku. Často na české kluky čekali a rvali se s plaňkami vytrženými z plotů.

Vysněný průkaz do oblak

Jednoho dne potkala maminka na nákupu v Plzni svoji známou paní Valtrovou a ta ji i s dětmi pozvala na návštěvu letiště, jehož správu měl manžel na starost. Když se maminka o pozvání zmínila, byly děti bez sebe nadšením. Hned v neděli všichni vyrazili na letiště. Josef Valtr rodinu s radostí přijal a fascinovaný chlapec konečně procházel dílnami a hangáry – i do letadla si mohl sednout. Oldřich Kovářík začal na letišti trávit většinu volného času a záhy po čtrnáctých narozeninách vstoupil s ručením svého tatínka do Západočeského aeroklubu. Ochotně pomáhal, kde bylo třeba. Za odměnu jej občas nějaký pilot vzal načerno na let a hlavně ho ke všemu pustili a ukázali mu, co jak funguje. Pamětník se začal učit ve Škodových závodech strojním zámečníkem a vyučil se opravářem strojů. Složil pilotní zkoušky a k získání pilotního průkazu mu chybělo pouze to, aby nalétal potřebný počet hodin. Získat osvědčení však nestihl. Nejprve rodinu zasáhlo obsazení Sudet. Nádraží Valcha obsadili jako strategický bod vojáci wehrmachtu. Kováříkovi utíkali z domova s prázdnýma rukama. Pro věci se směli vrátit později a pětičlenná rodina se zabydlela v jedné volné místnosti u tety. Obsazení zbytku republiky v roce 1939 prožil pamětník v dílně na letišti. Němečtí vojáci přítomným členům klubu dovolili odnést si, co poberou, ale museli prostor letiště ihned opustit. Pamětníka čekala těžká volba. Od několika kamarádů-pilotů klubu dostal nabídku, aby odešel na Západ. Nakonec odmítl, protože neměl průkaz pilota a nechtěl opustit rodiče.

Dělníci pro říši

Pamětník pracoval ve Škodovce až do roku 1942, kdy podnik „zapůjčil“ sto osmdesát kvalifikovaných dělníků na práci v Německu. Oldřich Kovářík vzpomíná na plzeňské nádraží plné plačících rodičů a dívek, mávání šátků a hudbu kapely. Na bývalých hranicích republiky celý vlak zpíval československou hymnu a všichni plakali. Nevěděli, kam jedou. Pamětník propadl apatii, nedebatoval s kolegy, co bude dál. Bylo mu jedno, kde skončí. Nebál se a mimo pár přátel nikomu nevěřil. Zařadili je do továrny na písty do leteckých motorů firmy Karl Schmidt v Neckarsulmu u Heilbronnu.

Škodováci nadále dostávali plat, pracovali od osmi do pěti a v sobotu od osmi do dvanácti hodin. Ubytovali je v areálu bývalé továrny, kde stály dlouhé dřevěné přízemní baráky u obce Haβmersheim. Oldřich Kovářík měl to štěstí, že bydlel s kamarády pouze na čtyřlůžkovém pokoji. Po několika dnech se Plzeňáci vzbouřili. Jídlo jim nechutnalo, a tak si vymohli výměnu německých kuchařů za české. Pamětník zvyklý vysokému standardu výroby ze Škodových závodů dodnes se zaujetím a uznale vypráví o pro něj do té doby nevídané úrovni organizace a specializaci výroby. Dělníky z Čech, Francie, Polska a dalších zemí vedlo a hlídalo jen několik německých mistrů a vojáků neschopných z důvodu následků po těžkých zraněních další služby v poli. Pečlivě se kontroloval pouze nástup do práce a zpráva o chybějícím dělníkovi se předávala gestapu. Oldřich Kovářík však měl dobrý vztah s mistrem a ten ho několikrát nechal na tři dny odjet za rodiči, aniž hlásil jeho nepřítomnost.

Dobrodružných cest po Německu si užil víc než dost. Spolu se dvěma kamarády podnikali výlety od Bodamského jezera po Garmisch-Partenkirchen, od hranice s Holandskem po Berlín. V kanceláři velitele tábora ukradli cestovní povolenky, které platily na určitou vzdálenost od Heilbronnu a na další cestu je vyměňovali na větších stanicích s drážními zaměstnanci – stejně jako oni pracovně nasazenými Čechy. Kontroly u vstupu do nádraží obcházeli suverénně nekontrolovaným vstupem pro zaměstnance nebo si koupili vstupenku na nástupiště. Ve vlaku se kontrolovaly pouze povolenky a pracovní průkaz s potvrzením o dovolené, které si Oldřich Kovářík s kamarády Karlem Martínkem a Miloslavem Klimentem uměli sehnat.

Čestné slovo gestapa

S postupem spojeneckých vojsk se továrna stávala stále častějším cílem bombardérů. Začátkem března 1945 po velkém náletu se pamětník s kamarády rozhodl utéct domů. V pořádku se dostali do Plzně. Chtěli nastoupit zpět do Škodovky, ale tam dostali radu, ať se raději nechají zaměstnat v nějaké menší firmě, vždyť správně by měli stále pracovat u Karl Schmidt. Nastoupili tedy do malé firmy Straka ve Skvrňanech.

Zanedlouho však před domem v Koterovské ulici, kde Kováříkovi bydleli, zastavilo auto. Čtyři gestapáci zastihli doma jen rodiče, prohledali byt a velitel vyděšeným rodičům objasnil situaci. Je známo, že syna ukrývají. Pokud se chce vyhnout velkým problémům, dostaví se na daný sraz před plzeňským nádražím a odjede zpět na své pracovní místo. Za to dostává čestné slovo, že nebude postihován za zběhnutí ze svého pracovního místa a bude mu vyplacena dlužná mzda. A tak se pamětník s asi dvaceti kolegy sešel před nádražím a odjeli zpět do Neckarsulmu. Gestapo dané slovo dodrželo. Se smíchem vzpomíná, jak si většina dělníků nechala vyplatit peníze a hned zase zmizela. Ani on nevydržel dlouho. Fronta se přiblížila a varování před náletem se již v továrně ani nehlásilo. Houkání zaznělo těsně předtím, než začaly dopadat pumy. Utekl po jednom obzvláště silném bombardování koncem dubna 1945.

Asistenční letka zasahuje

V Plzni pamětník už jen očekával konec války. Scházel se s kolegy z aeroklubu a pravidelně navštěvoval školníka ve sklepě měšťanky na Mikulášském náměstí, u kterého poslouchal západní rozhlas. Odtud se 5. května spolu s tatínkem, bratrem a několika přáteli vydali udělat pořádek na plzeňské radnici. Němečtí úředníci však již zmizeli. Na náměstí vládla revoluční nálada. Rozdělili se, otec Kovářík šel s několika muži na nádraží, bratr Václav se vrátil domů a pamětník s kamarádem boxerem Josefem Kubátem se nechali zapsat na seznam členů vojenského útvaru nazvaného 1. asistenční letka. Jádro jednotky tvořili členové ZA pod vedením československého legionáře pilota Jana Štorka, škodováci a bývalí vojáci z povolání. První povel od velitele škpt. Ing. Frühaufa1) zněl opatřit si výzbroj.

Strategická místa Plzně začaly kontrolovat trojice mužů. Měli většinou pouze jednu zbraň s několika málo náboji nebo i bez nich. Oldřich Kovářík vzpomíná na smíšené pocity strachu a zábavy. Čekali na osamělé německé vojáky. S Kubátem a ještě jedním kamarádem se jim podařilo překvapit tři vojáky. Vše proběhlo hladce. Jeden na vyzvání, aby odevzdal zbraň, odpověděl: „Gott sei Dank – Zaplaťpánbůh.“ Druhý si při přátelském rozhovoru postěžoval, že se domů nepodíval dlouhých šest let. Až do odpoledne 7. května se pamětník střídal na stráži u brány kasáren na Borech, a neužil si tak slávu a euforii, kterou provázel příjezd prvních amerických oddílů.

Boj v ulicích

Oldřich Kovářík opatrně vyhlížel skrz okno s vysazeným vnějším pravým a vnitřním levým křídlem. Z ulice vypadalo na první pohled jako normální zavřené okno. Cizí byt v prvním poschodí. Pomalu plynoucí čas. Prázdná ulice a nepříjemný pocit. Silný nepříjemný pocit, zvlášť poté, co si uvědomil, jak výhodné a důležité má palebné postavení. Hukot, skřípot, německé povely a přímo před hlavní pušky zastavil na křižovatce tank. Gestikulující a křičící velitel nechráněný na vrcholu věže. Pamětník zacílil a vystřelil. Tank zarejdoval a vycouval z křižovatky s bezvládným tělem napůl visícím z výlezu.

Dne 7. května se k překvapení velitelů asistenční letky přihlásilo na návrh jet na pomoc Praze tolik dobrovolníků, že museli sehnat dva autobusy. Muži dobře vyzbrojení z toho, co ukořistili Němcům, a z tajných zásob doubraveckých policistů dojeli do Waltrovky. Následovala složitá cesta ulicemi a sklepními průchody na postavení. Oldřicha Kováříka přidělili spolu s Josefem Kubátem do prvního poschodí domu v Josefské ulici s výhledem na roh s Pařížskou třídou. Po sedmdesáti dvou letech spolu sedíme nad fotografiemi. Dům s rozstřílenou fasádou. Momentka mladého muže v helmě, puška, sako přepásané řemenem se sumkami. Střípky vzpomínek. Střelba na barikádě, výstřel kamarádovy pušky hned u ucha, na které od té doby nedoslýchá. Průchod silného oddílu SS povstaleckými pozicemi. Schovávání ve sklepě. Zkamenělý němý chumel ozbrojenců, mužů, žen a dětí. Tma, ticho, za rohem na schodech do sklepa esesák. Stačil hlásek a přilétl granát. Zatýkání německých důstojníků, které často končilo jediným výstřelem po zabušení na dveře bytu. Mrtví se nezatýkají. Pach spáleného masa. Z kandelábrů za nohy visící ohořelá těla s mísami se zbytky vypáleného oleje pod hlavami.

Když se Oldřich Kovářík vrátil 11. května do Plzně, zjistil, že asistenční letka, v jejíchž řadách bojoval, již neexistuje. Velitelé útvar přejmenovali na Letištní peruť 1. československého vojenského leteckého útvaru v Plzni. Dodnes ho mrzí opomíjení zásluh členů asistenční letky v bojích o Prahu a zapomenutí na významný vojenský útvar, který se podílel na osvobozování Plzně a Pražském povstání.

Náš kluk, kluk z aeroklubu

Oldřich Kovářík sloužil na borském letišti až do léta. Poté nastoupil základní vojenskou službu v Chrudimi. Se zařazením leteckého technika doufal, že brzy dosáhne vysněného leteckého průkazu. O létání a letadlech věděl více než instruktoři. Brzy však zjistil, že ročník 1922 bude mít půlroční zkrácenou službu, a tak průkaz nezíská. V dubnu 1946 se vrátil do Plzně. Přestože měl nabídku zaměstnání v Západočeském aeroklubu, musel nastoupit do Škodových závodů. Dalo velkou práci se z pracovního závazku vyvléct, závod v té době sháněl dělníky. Ještě na jaře ho přijali za stálého pracovníka, technika Západočeského aeroklubu. Když nastoupil, neměli ještě letadlo. Koncem roku již klub evidoval čtyřicet zkušených předválečných pilotů a dvacet nových pilotů, mezi nimi i pamětníka. Létalo se na sedmi strojích. V roce 1949 Oldřich Kovářík odmítl vstoupit do komunistické strany, a tak jej při prověrkách spolu s dalšími šedesáti zasloužilými členy vyhodili. Miloval však letadla a létání, a tak v roce 1953 s několika kamarády opět vstoupil do klubu, tehdy vedeného pod Svazarmem. Užíval si létání pouhé dva roky. Jednou náhodou potkal na chodbě člena prověrkové komise z roku 1949 a po větě: „Oldo, copak tu děláš?“ brzy následoval vyhazov. Pracoval ve Stavebních strojích Plzeň a v roce 1973 se vrátil do Škodových závodů. Zanedlouho se však objevily vážné problémy se zrakem a v roce 1975 musel pamětník odejít do invalidního důchodu.

Použitá literatura:

1) Vitík, L.: Letectví a město Plzeň 3. Část 1939–1945. Plzeň, 2007.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století