Marie Kormanová

* 1937  

  • „Táta říkal, že ještě radši nepůjdeme, že nikdo neví, co se může stát. Máma a my děti jsme však toho spaní venku pod tou chatrčí měly dost, tak jsme se vrátily odpoledne domů. Druhý den ráno ve tři hodiny se už střílelo. Když se k nám šlo, tak se muselo přes lávku. A teď oni jeli tou vodou tankama a vozama. Obklíčili nás a všechny naložili na vozy a odvezli do Humenného. Tam jsme kousek od nádraží čekali tři dni v obklíčení na vagony. Třetí den přijely vagony, naložili nás a odvezli do Dubnice nad Váhom.“

  • „Když máma dostala čtvrtku chleba a bylo nás tam osm... Co nám z toho máma měla dávat? Osm krajíců z jedné čtvrtky nemohla udělat. Pamatuji se, že v baráku byly kamna. Když jsme skrz malé zamřížované okno viděli, jak nesou na hnůj slupky od brambor, tak jsem je nabrala do zástěry, co mi dala máma, a pak jsme je přepíkaly na těch kamnech a pak je jedli. Jednou máma říkala: ,Nemám, co bych vám dala k jídlu, vem si tu šálu a jdi.‘ Dole v přízemí byla okna, a když tam zrovna byli hodní Němci, tak pustili sestru žebrat do nedaleké vesnice. Sestra přinesla velké množství jídla, ale vrátila se až poté, co se Němci vystřídali. Na stráži byli zrovna ti zlí. Jak ty sestru zmlátili! To bylo hrozný. Bylo jí tenkrát jedenáct let. Byla s ní tenkrát teta. Tu zatáhli do márnice a tak ji bili, že byl všude slyšet její křik.“

  • „Na rozdíl od Němců nás mlátil. Jestli za to byl placenej, to nevím. Pamatuji se, že když jsem šla jednou prosit o jídlo, tak mě praštil pendrekem, až jsem upadla. My jsme si to zjistili pozdě. Když ho šli bráchové hledat s policajtama, tak už zemřel. Dozvěděli jsme se, že bydlí v Litoměřicích. Bráchové našli jeho syna a toho zbili. Hodně ho zbili se slovy, že to má za jeho tatínka.“

  • „Kousek od nás bydlel farář a máma u něj dělala jako služka. Dříve bývali faráři velkomožní páni. Bylo to kousek od našeho baráku, měla jsem starší sestru a bratra, tak nás měl kdo hlídat. Táta byl báro – romský předseda. Bylo nás tam hodně, tak někdo musel vládnout.“

  • „Bylo to krutý. Co dělali s našima ženama! Svlékali je, bili, polévali studenou vodou. To se nedá vypovědět, co se tam dělo. Bylo to hrozný. A tohle vedl Rom, který to dostal za úkol od Němců, a tak nás mlátil. Němci ho tam dosadili jako bachaře. Pamatuji se, že se jmenoval Farbár.“

  • „Když jsme přišli domů, tak nás tam gádžové nechtěli pustit. Měli jsme tyfus, tak se báli, aby to od nás nechytli. Táta se dohodl se starostou, že půjdeme do Takčína do nějaké pařovny a pak se vrátíme domů. Pamatuji se, že jsme tam seděli všichni pohromadě a pustili na nás páru. Pak jsme přijeli domů, a tam všechno rozbitý.“

  • „Kolikrát se člověk bojí jít i nakoupit. Jela jsem jednou s dětma na kolotoče do fučírny a jdu na tramvaj. Ta byla plná skinů... To bylo hrozný. Měla jsem modřiny na nohou. Jeden mě chtěl praštit pálkou, ale byl tam naštěstí jeden chlap z baráku a ten je chytnul a řekl: ,To je paní sousedka a tu bít nebudete.‘ Pak přišli policajti a oni se rozutekli.“

  • „Jak máma dělala na faře, tak jí tam jedna paní poradila, ať se schováme. Napřed jsme se schovávali měsíc v lese. Máma chodila po žebrotě. Měla takovou zajdu a do toho nám dávali lidi věci. Viděli nás bosé, litovali nás, tak nám dávali jídlo. Otec postavil ze dřeva přístřešek a pod ten nás naskládali. Jak jsme šli do jednoho lesa, tak tam máma porodila. Chytly ji bolesti. Táta měl kapesní nůž, naostřil ho o kámen a uřízl pupeční šňůru. Máma neměla nic, ani pleny, tak vzala spodní sukni, do ní bratra zabalila a šli jsme dál.“

  • „Pak jsme dostali ten tyfus. Říkali, že nás odvezou do nemocnice. Odvedli nám bráchu, tatínka a další. Ty skutečně odvezli do nemocnice. Pak přišli pro druhou várku. Ty odvedli kus od tábora, postříleli a naházeli do jedný jámy. Zůstal tam tatínek mého tchána, jeho sestra a švagr.“

  • „Z letadla padaly miny. Báli jsme se, že nás oddělaj, tak jsme se schovávali. Byli to Rusové. Přijeli na koních, házeli nám bonbóny a otevřeli lágry, abychom mohli jít domů. Domů jsme šli dlouho. Táta nám vždy postavil nějaký přístřešek a tak jsme přespávali. Byla nás halda Romů! Táta dělal velitele, bál se, aby se někdo neztratil, tak jsme šli všichni pohromadě.“

  • „To byla dohodnutá svatba. Dřív to dohadovali rodiče. Když mi bylo osmnáct, tak se tatínek dohodl s jeho tatínkem, když si můj syn vezme vaši dceru, tak si váš syn vezme moji dceru. Měl jsem jiného, ale brácha ho nechtěl, protože měl s jinou dvě děti. Když máma a táta řekli ,vezmeš si ho‘, tak to muselo bejt podle nich. Udělali námluvy. Přinesli kořalku, ožrali se, hráli a bylo. Vzali mě na Sokolovskou. I když jsem nechtěla. Ale pak jsme se měli rádi. Svatbu jsme udělali, až když jsme měli děti. Ale nebylo to, jak by to mělo bejt. Bylo to chudý. Točený česnekový salám a chleba na stole. Ale stačilo to...“

  • „Vedli nás tam pod samopalama. Pamatuji si jako dnes, že to byly takový nízký podlouhlý baráky a v nich palandy, ze kterých nám jen koukaly hlavy. Tolik nás tam bylo, jeden za druhým, že tam ani místečko nebylo. Chlapi byli na jedný straně a ženský s dětma na druhý straně, tak nám vzali tátu.“

  • „Židi byli ubohý, ty byli týraný ještě víc než my. Jednou je naložili na nákladní auto s plachtou a odvezli je. Kam, a co s nima udělali, to nevím.“

  • „Víte, dřív byly hezký holky. Jako moje švagrová, manželka bráchy, to byla krasavice. Byla v pátém měsíci těhotenství. Chytili ji, znásilnili, a ta tam zůstala... Tam toho bylo, no hrůza. Když viděli Němci hezkou holku, tak ji chytili a zatáhli dolů, kde byl takový kryt a tam je znásilňovali. Hezké ženy se pomazávaly sazema, aby je Němci nezatáhli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.03.2007

    (audio)
    délka: 57:52
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Máma dostala čtvrtku chleba a bylo nás tam osm

Marie Kormanová
Marie Kormanová
zdroj: Pamět národa - Archiv

Marie Kormanová se narodila v roce 1937 v romské osadě Dlhé nad Cirochou na východním Slovensku. Její otec a děd provozovali kovárnu a byli váženými občany jak mezi Romy, tak mezi „gádži“. Otec mimo to byl i tzv. báro, tj. předseda osady. Díky svým kontaktům s gádži byla rodina varována před přicházejícím nebezpečím a schovala se v lese. Když se však vrátili zpět do osady, byli zajati Němci a odvedeni do zajišťovacího tábora pro cikány v Dubnici nad Váhom, kde paní Kormanová a její rodina živořili půl roku. Osmého dubna 1945 byl tábor osvobozen sovětskou armádou. Po skončení války se rodina paní Kormanové přestěhovala do Prahy, kde dodnes žije.