Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kormanová (* 1937  )

Máma dostala čtvrtku chleba a bylo nás tam osm

  • narozena 30. 6. 1937 v romské osadě u Dlhé nad Cirochou

  • 1944 – schovávala se s rodinou v lese

  • 2. listopadu 1944 osada vyklizena německou armádou a její obyvatelé zavlečeni do internačního tábora v Dubnici nad Váhom

  • v Zaisťovacím tábore pre Cigánov strávila Kormanová téměř půl roku

  • žije v Praze

Doma a skrývání v lese

Marie Kormanová se narodila 30. 6. 1937 v romské osadě u Dlhé nad Cirochou, okres Humenné na Slovensku. Otec paní Kormanové společně s jejím dědou měli v osadě kovářskou dílnu. Hlavní část zákazníků tvořili „gádžové“, jelikož Romové v osadě koně neměli. Pravděpodobně i díky svému zaměstnání, ve kterém přicházel do kontaktu s „gádži“, byl otec paní Kormanové váženou postavou, byl tzv. báro (velký) – předseda osady – uznávaný jak samotnými Romy, tak i místní obecní samosprávou v Dlhé nad Cirochou, kde se pan Korman narodil.

Matka paní Kormanové se narodila v obci Stakčín na Podkarpatské Rusi. Byla v domácnosti, starala se o osm dětí a kromě toho pracovala jako služka na faře.

„Kousek od nás bydlel farář a máma u něj dělala jako služka. Dříve bývali faráři velkomožní páni. Bylo to kousek od našeho baráku, měla jsem starší sestru a bratra, tak nás měl kdo hlídat. Táta byl báro – romský předseda. Bylo nás tam hodně, tak někdo musel vládnout.“

Dle vyprávění paní Kormanové se vzhledem ke schopnostem otce i matky rodině dařilo dobře, s okolním obyvatelstvem měli dobré vztahy a celkově označuje paní Kormanová své dětství jako idylické. Osadu u Dlhé nad Cirochou tvořilo asi 45 chýšek, které byly postaveny většinou z valků – nepálených cihel se slámou a ze dřeva. Každou chýšku tvořila jedna místnost s kuchyňkou, s hliněnou podlahou, malým oknem, střecha ze slámy. Interiér tvořily postel, stůl a lavice. V kuchyni pak byla železná kamna. Děti spávaly v pokoji, rodiče v kuchyni.

Rodina paní Kormanové měla před vypuknutím 2. světové války s okolním obyvatelstvem velmi dobré vztahy. Paní Kormanová vzpomíná, jak za otcem jezdili i lidé od policie, a to jak kvůli koním, tak i kvůli jeho autoritě mezi Romy. Vzpomíná, jak si s ní, s malou holkou, často hráli. Díky dobrým vztahům s okolím přišlo do vesnice varování před chystaným zákrokem německé armády v osadě. Rodina paní Kormanové společně s ostatními obyvateli z osady prchla do lesa.

„Jak máma dělala na faře, tak jí tam jedna paní poradila, ať se schováme. Napřed jsme se schovávali měsíc v lese. Máma chodila po žebrotě. Měla takovou zajdu a do toho nám dávali lidi věci. Viděli nás bosé, litovali nás, tak nám dávali jídlo. Otec postavil ze dřeva přístřešek a pod ten nás naskládali. Jak jsme šli do jednoho lesa, tak tam máma porodila. Chytly ji bolesti. Táta měl kapesní nůž, naostřil ho o kámen a uřízl pupeční šňůru. Máma neměla nic, ani pleny, tak vzala spodní sukni, do ní bratra zabalila a šli jsme dál.“

Po několika týdnech, kdy se domnívali, že nebezpečí pominulo, se Kormanovi vrátili do osady.

„Táta říkal, že ještě radši nepůjdeme, že nikdo neví, co se může stát. Máma a my jsme však toho spaní venku pod tou chatrčí měli dost, tak jsme se vrátili odpoledne domů. Druhý den ráno ve tři hodiny se už střílelo. Když se k nám šlo, tak se muselo přes lávku. A teď oni jeli tou vodou tankama a vozama. Obklíčili nás a všechny naložili na vozy a odvezli do Humenného. Tam jsme kousek od nádraží čekali tři dni v obklíčení na vagony. Třetí den přijely vagony, naložili nás a odvezli do Dubnice nad Váhom.“

Zaisťovací tábor pre Cigánov Dubnica nad Váhom

Dne 2. listopadu 1944, cca ve tři hodiny ráno, přišli do osady Němci, obklíčili ji a začali s její likvidací. Obyvatelé osady byli odvezeni do Humenného, kde byli na blíže neurčeném místě shromážděni spolu s jinými Romy z dalších násilně vyklizených osad. Podle pracovníků Romského muzea v Brně tato skupina do Dubnice nad Váhom neodjela vlakem, nýbrž šla asi čtyři dny pěšky.

V táboře byly ženy s dětmi odděleny od mužů. V táboře byli soustředěni i Židé ze Slovenska, Romové ze západního Slovenska („Západňare“) a olašští Romové. Spávalo se na dřevěných palandách nebo na zemi.

„Vedli nás tam pod samopalama. Pamatuji si jako dnes, že to byly takový nízký podlouhlý baráky a v nich palandy, ze kterých nám jen koukaly hlavy. Tolik nás tam bylo, jeden za druhým, že tam ani místečko nebylo. Chlapi byli na jedný straně a ženský s dětma na druhý straně, tak nám vzali tátu.“

Kápo Farbár

Nejhorší vzpomínky má paní Kormanová na Farbára, táborového kápa romského původu, který vězně tyranizoval, mlátil a znásilňoval ženy. Po válce se rodině paní Kormanové podařilo vypátrat Farbárovo bydliště, ovšem ten byl v té době již mrtvý. Bratři paní Kormanové se tedy pomstili na jeho synovi.

„Bylo to krutý. Co dělali s našima ženama! Svlékali je, bili, polévali studenou vodou. To se nedá vypovědět, co se tam dělo. Bylo to hrozný. A tohle vedl Rom, který to dostal za úkol od Němců, a tak nás mlátil. Němci ho tam dosadili jako bachaře. Pamatuji se, že se jmenoval Farbár. Na rozdíl od Němců nás mlátil. Jestli za to byl placenej, to nevím. Pamatuji se, že když jsem šla jednou prosit o jídlo, tak mě praštil pendrekem, až jsem upadla. My jsme si to zjistili pozdě. Když ho šli bráchové hledat s policajtama, tak už zemřel. Dozvěděli jsme se, že bydlí v Litoměřicích. Bráchové našli jeho syna a toho zbili. Hodně ho zbili se slovy, že to má za jeho tatínka.“

Paní Kormanová si dodnes vybavuje děsivé scény, kdy si němečtí vojáci v táboře vybírali hezké ženy a znásilňovali je.

„Víte, dřív byly hezký holky. Jako moje švagrová, manželka bráchy, to byla krasavice. Byla v pátém měsíci těhotenství. Chytili ji, znásilnili, a ta tam zůstala... Tam toho bylo, no hrůza. Když viděli Němci hezkou holku, tak ji chytili a zatáhli dolů, kde byl takový kryt a tam je znásilňovali. Hezké ženy se pomazávaly sazema, aby je Němci nezatáhli.“

Strava v táboře byla nedostačující. Zvláště pro maminku paní Kormanové bylo obtížné sehnat jídlo pro svých osm dětí. Ve snaze přežít pobyt v táboře nezbývalo nic jiného, než sbírat slupky od brambor na kompostu u kuchyně nebo podniknout riskantní cestu do vesnice a pokusit se zde něco vyžebrat.

„Když máma dostala čtvrtku chleba a bylo nás tam osm... Co nám z toho máma měla dávat? Osm krajíců z jedné čtvrtky nemohla udělat. Pamatuji se, že v baráku byly kamna. Když jsme skrz malé zamřížované okno viděli, jak nesou na hnůj slupky od brambor, tak jsem je nabrala do zástěry, co mi dala máma, a pak jsme je přepíkaly na těch kamnech a pak je jedli. Jednou máma říkala: ,Nemám, co bych vám dala k jídlu, vem si tu šálu a jdi.‘ Dole v přízemí byla okna, a když tam zrovna byli hodní Němci, tak pustili sestru žebrat do nedaleké vesnice. Sestra přinesla velké množství jídla, ale vrátila se až poté, co se Němci vystřídali. Na stráži byli zrovna ti zlí. Jak ty sestru zmlátili! To bylo hrozný. Bylo jí tenkrát jedenáct let. Byla s ní tenkrát teta. Tu zatáhli do márnice a tak ji bili, že byl všude slyšet její křik.“

Tyfová epidemie

Brzy v táboře vypukla tyfová epidemie. Ti, co nákaze či dalším útrapám v táboře podlehli, byli umístěni v tzv. trupárně (márnici), která byla přímo v táboře. V mylném přesvědčení, že budou odvezeni do nemocnice a tak uchráněni před nákazou, byla část vězňů přinucena vykopat velkou jámu nedaleko tábora, kam byli po zastřelení hromadně pohřbeni. Mezi oběti patřili i Surmajovi, které rodina Kormanova znala, a děda od dceřina manžela. Tomuto místu se říkalo „údolí“ a dodnes je tam památník.

„Pak jsme dostali ten tyfus. Říkali, že nás odvezou do nemocnice. Odvedli nám bráchu, tatínka a další. Ty skutečně odvezli do nemocnice. Pak přišli pro druhou várku. Ty odvedli kus od tábora, postříleli a naházeli do jedný jámy. Zůstal tam tatínek mého tchána, jeho sestra a švagr.“

Židé byli v Dubnici nad Váhom ubytováni v jiném bloku než Romové, takže s nimi paní Kormanová nepřicházela do styku.

„Židi byli ubohý, ty byli týraný ještě víc než my. Jednou je naložili na nákladní auto s plachtou a odvezli je. Kam, a co s nima udělali, to nevím.“

Tábor v Dubnici nad Váhom byl osvobozen Rudou armádou 8. 4. 1945. Pro osvobozené obyvatele tábora však zdaleka neznamenal konec útrap. Na Slovensku se ještě bojovalo, a na skupinu Romů se nikdo moc neohlížel.

„Z letadla padaly miny. Báli jsme se, že nás oddělaj, tak jsme se schovávali. Byli to Rusové. Přijeli na koních, házeli nám bonbóny a otevřeli lágry, abychom mohli jít domů. Domů jsme šli dlouho. Táta nám vždy postavil nějaký přístřešek a tak jsme přespávali. Byla nás halda Romů! Táta dělal velitele, bál se, aby se někdo neztratil, tak jsme šli všichni pohromadě.“

Při návratu domů, kdy šli pěšky a nocovali v lesích, byli přepadeni německými vojáky. Otec paní Kormanové uměl německy, tak s nimi promluvil a tím skupinu zachránil. Hrůznému osudu se však nevyhnul bratranec, kterého Němci přivázali ke koni a utahali k smrti.

„Když jsme přišli domů, tak nás tam gádžové nechtěli pustit. Měli jsme tyfus, tak se báli, aby to od nás nechytli. Táta se dohodl se starostou, že půjdeme do Takčína do nějaké pařovny a pak se vrátíme domů. Pamatuji se, že jsme tam seděli všichni pohromadě a pustili na nás páru. Pak jsme přijeli domů, a tam všechno rozbitý.“

Přestože se rodině paní Kormanové podařilo znovu zabydlet, v roce 1946 odjel její bratr Jan do Prahy za prací a krátce nato jej následoval i zbytek rodiny. Ubytování našli nejprve v Hrdlořezech, kde Marie Kormanová začala chodit do zvláštní školy, kam však docházela pouze půl roku. Podle svých slov raději pomáhala přivydělávat rodině sběrem starého železa, které s bratrem vozila do sběrny. Poté se přestěhovali do Jinonic, kde bydleli v malých dřevěných domcích. V osmnácti letech byla paní Kormanová provdána.

„To byla dohodnutá svatba. Dřív to dohadovali rodiče. Když mi bylo osmnáct, tak se tatínek dohodl s jeho tatínkem, když si můj syn vezme vaši dceru, tak si váš syn vezme moji dceru. Měl jsem jiného, ale brácha ho nechtěl, protože měl s jinou dvě děti. Když máma a táta řekli ,vezmeš si ho‘, tak to muselo bejt podle nich. Udělali námluvy. Přinesli kořalku, ožrali se, hráli a bylo. Vzali mě na Sokolovskou. I když jsem nechtěla. Ale pak jsme se měli rádi. Svatbu jsme udělali, až když jsme měli děti. Ale nebylo to, jak by to mělo bejt. Bylo to chudý. Točený česnekový salám a chleba na stole. Ale stačilo to...“

V roce 1955 nastoupila paní Kormanová do zaměstnání jako uklizečka v OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství), kde pracovala až do roku 1990, kdy odešla do důchodu.

Jako nejlepší pracovnici jí byl přidělen byt v Karlíně, ve kterém žije dosud.

Paní Kormanová má šest dětí. Ján Korman – nar. 1955 (v současnosti invalida), Július Korman – nar. 1956 (živí se jako taxikář v Praze), Vlasta – nar. 1957 (emigrovala do Anglie, kde doposud žije), Marcela – nar. 1959 (žije v Praze), Jiří – nar. 1962 (Praha), Lenka – nar. 1973 (na mateřské dovolené, bez zaměstnání).

Nejstarší dcera emigrovala do Anglie, kde dosud spokojeně žije. Dcera Marcela žila nějaký čas v Torontu, ale vzhledem k tomu, že se její mamince, paní Kormanové, do Toronta nechtělo, vrátila se zpět.

V průběhu devadesátých let se rodina paní Kormanové stala několikrát cílem rasistického útoku. Samotná paní Kormanová byla napadena v tramvaji.

„Kolikrát se člověk bojí jít i nakoupit. Jela jsem jednou s dětma na kolotoče do fučírny a jdu na tramvaj. Ta byla plná skinů... To bylo hrozný. Měla jsem modřiny na nohou. Jeden mě chtěl praštit pálkou, ale byl tam naštěstí jeden chlap z baráku a ten je chytnul a řekl: ,To je paní sousedka a tu být nebudete.‘ Pak přišli policajti a oni se rozutekli.“

Paní Kormanová dostala prostřednictvím ČNFB, IOM a Švýcarského fondu za svůj pobyt v Dubnici nad Váhom a skrývání v lese odškodné ve výši 150 000,- Kč.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective (Lenka Kopřivová)