Petr Kolář

* 1941

  • „Havel, to je smutné, že tak brzy zemřel. On nebyl žádný politik, ale byl to čestný člověk. To je to, co nám nejvíc chybí. Ne politika, to by se našlo. Není to samozřejmě ani Bundestag, ani francouzský parlament, ale to by se vydrželo. Ale co je nejtěžší, taková ta poctivost, ta chybí strašně. Jenom peníze a honba za mocí.“

  • „My jsme byli tehdy v Titohradu, teď je to zase Podgorica. Byli jsme skupina, pohybovali jsme se ve skupině. Když jsme měli odlezeno, tak jsme si schválně udělali ještě tři dny, abychom se šli koupat. Tak jsme se tam šli koupat, ale vůbec jsme nechápali, jak ti lidé, když viděli, že jsme Češi, se na nás divně dívali. Až jednou ten pán, u kterého jsme si udělali bydlení pod našimi stany na jeho dvoře, nám řekl: 'Nám je líto, že jste se nebránili, my Jugoslávci bychom bojovali.' 'Jak? Co bojovali?' 'No vy nevíte? Vy tam máte Rusáky!' Čtyřiadvacátého srpna, tři dny po okupaci. Já myslím, že jsem byl jeden z posledních Čechů, který se to dozvěděl. Tak jsem říkal hned: 'Já se nevracím.' Hned jsem to řekl tomu vedoucímu. Taková zuřivost mě popadla, ještě to nazývali bratrskou pomocí. Jak těm Maďarům tenkrát v padesátém šestém. Ta licoměrnost je horší než ten činsán. Obelhávat člověka, který nemůže říct: 'Nelžete!' To já mám po tátovi, tuhle povahu a tenhle přístup. To já už pak nehledím na ztráty. Nakonec ten život nebyl špatný, když se to tak vezme. Brzy mi bude osmdesát.“

  • „Tak jsem teda potom vyjel, dojel jsem na hranice na Štědrý den 1989. Tam ještě furt byly ostnaté dráty, vlčák štěkal, závora ocelová přes cestu, u Mikulova. To bylo jak z muzea už ale. No, tak já jsem samozřejmě vezl knížky od Václava Havla O lidskou identitu, Dálkové výslechy, spoustu věcí, a ten voják ještě viditelně z té staré gardy říkal: ,Tak co, co to vezete?‘ Viděl, že ten můj vůz tahá zadek po zemi. Já říkám: ,No, tak to víte, jestli jste četl Verneovky, tak Dva roky prázdnin, to se toho nasbírá! A já jsem dvacet roků sbíral! Jedu na návštěvu k rodině.‘ ,No, a co vezete?‘ Já říkám: ,No, tak šampaňské, lososa a knížky.‘ ,Á, knížky!‘ Ještě se v něm probudil starý: ,A jaké knížky?‘ A já říkám: ,No tak Václav Havel O lidskou identitu.‘ ,Ukažte, á, Václav Havel!‘ Dělal to, čemu Francouzi říkají žlutý smích. A zároveň bylo vidět, že ještě nebyli ničím připraveni, protože na Západě jsem vozil knížky, které se tam nedaly prodat, protože byly česky, ale když jsem jich vezl víc než tři, tak jsem musel za ty další zaplatit clo, jako kdyby to bylo zboží na prodej. A těch knížek jsem měl přes stovku! To vůbec nebylo u nich ještě zabudované, že na hranicích se platí clo. Takže jsem dojel na Štědrý den na štědrovečerní večeři do Paskova a ve své rodné vesnici proměněné ve město jsem nenašel náš dům. Musel jsem se zeptat. Tak se to změnilo.“

  • „Tak v roce 1968, pražské jaro, mě pustili do Jugoslávie a já jsem odtamtud přešel do Rakouska. Zůstal jsem na 22 let uprchlík, exulant. Ze začátku úplně bez papírů, bez ničeho, v šortkách jsem byl s ruksakem, horolezeckým náčiním. Cepín, kladivo, lano jsem měl, ale kalhoty ne, jenom šortky. Takže ten začátek byl velmi drsný. Naštěstí Rakušané byli už zvyklí, oni právě předtím přijali už ty Maďary, takže ve Vídni udělali obrovský tábor provizorní, utečenecký, a tam jsem začal. Tak jsem se pomaloučku přes policii dopracoval k těm jezuitům. Nejdřív mě nechtěli vzít, protože mě nikdo neznal. Oni si to ověřovali tady v Ostravě, v Česku, a nakonec mě teda vzali.“

  • „Já jsem tenkrát na rozdíl od těch mých spolužáků... Můj táta byl člověk velice zběhlý a malý začínající politik v Ostravě ve čtyřicátém osmém roce. A poslouchal jenom cizí rozhlas, takže my jsme neměli doma ani noviny, ani rádio, ani televizi, jenom večer vždycky: ,Uaaa, uaaa‘. Oni to rušili, tak to bylo slyšet ,Uaaa, uaaa‘ Máma vždycky: ,Prosím tě, už to vypni!‘ Ale on prostě byl informovaný. No, a já když se hlasovalo, tak jsem byl jediný, kdo se zdržel. Tak najednou ticho hrobové ve třídě. Tak dobře, oni odešli. A na mě se pak po té hodině vrhli všichni ve třídě: ,Prosím tě, proč nechceš, aby Sovětský svaz pomohl maďarskému lidu?‘ Já říkám: ,No protože v Maďarsku je revoluce lidová proti komunistické vládě. Já nevím, co tam Sověti chtějí komu pomáhat.‘ ,Ale vždyť to není pravda! Vždyť to nikde nebylo napsáno, ani v rádiu se o tom nemluví! Co to vykládáš za nesmysly!‘ A tehdy mi došlo, že žiji v jednom světě ve svojí rodině, a v jiném venku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 2, 29.03.2019

    (audio)
    délka: 01:20:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 06.03.2020

    (audio)
    délka: 01:59:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 05.06.2020

    (audio)
    délka: 01:45:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nepoznal jsem ves, kde jsem se narodil

Petr Kolář, 1968
Petr Kolář, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Petr Kolář se narodil 7. února 1941 v Paskově pod Beskydami, od roku 1945 žil v Ostravě. V letech 1955−1959 studoval na Vyšší průmyslové škole energetické v Ostravě-Vítkovicích. Roku 1959 nastoupil do Elektrárny 1. máje v Ostravě-Třebovicích. V letech 1960−1962 absolvoval vojenskou službu, poté vykonával stavební dozor v investičním odboru Ostravsko-Karvinské Elektrárny. Od roku 1964 při zaměstnání večerně studoval Vysokou školu báňskou. V srpnu 1968 cestou z Jugoslávie emigroval do Rakouska. Ve Vídni vstoupil do jezuitského noviciátu. V letech 1968−1970 žil v noviciátu v St. Andrä a v Münsteru, v letech 1970−1972 studoval filozofii v Mnichově. V letech 1972−1974 studoval teologii v Lyonu a pak v letech 1974−1976 pokračoval ve studiu teologie na jezuitském Centre Sèvres v Paříži. Dne 5. července 1975 byl v Ellwangen vysvěcen na kněze. Po svěcení působil v pařížském cizineckém prostředí českém a brzy i jiném, v rámci pařížského arcibiskupství. V letech 1979−1980 absolvoval závěrečný rok speciálních studií ve Spokane. Po návratu působil v oddělení mezinárodních zpráv Vatikánského rozhlasu. V roce 1983 se vrátil do Paříže. Po roce 1989 se vrátil do Československa. Pracoval třináct let v Českém rozhlase a vedl správu nad francouzskou katolickou komunitou v Praze.