Eva Kodadová

* 1944

  • „To bylo strašné pro moji matku. Měli jsme to doma rozdělené, já byla mazlíček otce a bratr matky. Matka to odnesla infarktem, pak dostala druhý a na třetí zemřela. Nesla to velmi těžce. Hlavně tu nemožnost spojení. Kdo měl tenkrát telefon? To si nikdo dnes neumí představit. Maminka měla známou, která dělala na telekomunikacích, ta ji jednou za měsíc tajně spojila s bratrem, takže ho aspoň slyšela. Opravdu to matka těžce nesla. Otec byl takový nemluvný, decentní, ale taky to samozřejmě těžce nesl. Nevěděla jsem, že chce odejít. My měli začátkem léta skupinu u nás na chalupě a jeho žena se tam opila. Měli jsme venkovní krb a ona po něm lezla a pořád nám chtěla něco říct. Brácha ji odtáhl z komína dolů a musela jít spát. A to si myslím, že nám to chtěla říct, dnes si to myslím.“

  • „Já si pořád pamatuji, jako mladá žena, když skončila s prací, postavila se do fronty a nikdy nevěděla, co přinese domů. Začala jsem v řeznictví tím, že koupím kotlety, pak že koupím mleté, a vždy jsem skončila u bůčku. Když přišly pomeranče, to jsme věděli na poliklinice, ale než jsme se dostali do města, tak už jsme je nedostali. Takže pořád bylo nedostatkové zboží. Bylo nutné mít známé. Takové to úplatkářství. Ne dát někomu peníze, ale něco sehnat, nějakou protislužbu. Myslím, že to demoralizovalo národ. Pořád něco chybělo, jednou to byl toaletní papír, pak dámské vložky, nedostatek kvalitního masa a ovoce. Stále něco chybělo.“

  • „Každopádně když jsem končila osmou třídu, tak jsem prostě věděla, že budu studovat vysokou školu, egyptologii. Takže jsem se přihlásila na gymnázium, udělala jsem přijímací zkoušky. Se školou jsem odjela na chmel a možná po deseti dnech jsem z chmelnice viděla, že přijel otec a že se vážně baví s kantory. Já nevěděla o čem. Měla jsem strach, že se něco stalo bratrovi nebo mamince, nedej Bože, že umřeli. Kantorka pro mě přišla a otec si mě odvezl. V autě mi vysvětloval, že na tuhle školu nemohu chodit, což jsem vůbec nemohla pochopit. Asi měl nějaké známosti, tak jsem se dostala na zdravotní školu v Mostě. Bylo to tak, že okresní výbor strany, který měl sídlo vedle nás, zjistil, že jsem přihlášená na gymnázium, a v tu ránu mě vyřadil. Tatínek dělal u Lobkowiczových dolů a to byl ten důvod, si myslím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 31.05.2022

    (audio)
    délka: 01:19:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nedostatek zboží za socialismu demoralizoval národ

Eva Kodadová při práci v Hornické nemocnici s poliklinikou v roce 1975
Eva Kodadová při práci v Hornické nemocnici s poliklinikou v roce 1975
zdroj: archiv pamětníka

Eva Kodadová, rozená Stránská, se narodila 6. června 1944 v Teplicích. Tatínek Václav byl ředitelem Lobkowiczových dolů. Maminka Markéta, původem Polka, byla prodavačkou. Rodina žila v Bílině. Po dokončení základní školy pamětnice nastoupila na tamní gymnázium. Odtud ji ale po několika týdnech z politických důvodů propustili a přešla na střední zdravotní školu do Mostu. Pro Evu to byl velký šok. Při cestách do Mostu se seznámila se svým budoucím mužem Jiřím Kodadem. Eva maturovala v roce 1962 a o dva roky později si vzala Jiřího za muže. Pracovala nejprve v nemocnici v Mostě, později v Teplicích. V roce 1964 se jí narodil syn Jiří. Aby ho mohla umístit do školky, musela nastoupit do podniku Inženýrské pozemní stavby. Poté se vrátila do zdravotnictví a pracovala jako zdravotní sestra v Hornické nemocnici s poliklinikou v Bílině. V roce 1972 se manželům narodil druhý syn Daniel. Eva Kodadová od mládí nesnáší Rusy, to se umocnilo srpnem 1968. V roce 1984 emigroval její bratr Petr do USA, matka jeho odchod za hranice nepřežila. V Hornické nemocnici s poliklinikou v Bílině se Eva v roce 1990 stala hlavní sestrou. Od roku 1999 byla průkopnicí domácí zdravotnické péče, ve které působila jako vrchní sestra do roku 2011, kdy odešla do penze. V roce 2022 žila v Bílině.