Eva Kodadová

„Já si pořád pamatuji, jako mladá žena, když skončila s prací, postavila se do fronty a nikdy nevěděla, co přinese domů. Začala jsem v řeznictví tím, že koupím kotlety, pak že koupím mleté, a vždy jsem skončila u bůčku. Když přišly pomeranče, to jsme věděli na poliklinice, ale než jsme se dostali do města, tak už jsme je nedostali. Takže pořád bylo nedostatkové zboží. Bylo nutné mít známé. Takové to úplatkářství. Ne dát někomu peníze, ale něco sehnat, nějakou protislužbu. Myslím, že to demoralizovalo národ. Pořád něco chybělo, jednou to byl toaletní papír, pak dámské vložky, nedostatek kvalitního masa a ovoce. Stále něco chybělo.“

„Každopádně když jsem končila osmou třídu, tak jsem prostě věděla, že budu studovat vysokou školu, egyptologii. Takže jsem se přihlásila na gymnázium, udělala jsem přijímací zkoušky. Se školou jsem odjela na chmel a možná po deseti dnech jsem z chmelnice viděla, že přijel otec a že se vážně baví s kantory. Já nevěděla o čem. Měla jsem strach, že se něco stalo bratrovi nebo mamince, nedej Bože, že umřeli. Kantorka pro mě přišla a otec si mě odvezl. V autě mi vysvětloval, že na tuhle školu nemohu chodit, což jsem vůbec nemohla pochopit. Asi měl nějaké známosti, tak jsem se dostala na zdravotní školu v Mostě. Bylo to tak, že okresní výbor strany, který měl sídlo vedle nás, zjistil, že jsem přihlášená na gymnázium, a v tu ránu mě vyřadil. Tatínek dělal u Lobkowiczových dolů a to byl ten důvod, si myslím.“