Lenka Kocourová

* 1950

  • „My jsme chodili celý život do kostela, zvlášť, když to bolševici neměli rádi. Pak už jsem byla vdaná a chodila jsem topit do kostela, protože tam byla dvoje kamna a topilo se tam, šla jsem ráno třeba v šest zatopit do kostela. To už jsem byla vdaná, můj muž se na to koukal všelijak. Ale nikdy jsem se nevyrovnala s tím, že lidi, kteří tam za bolševika nechodili, tam nalezli teď po revoluci. A jsou tam mistři světa. A já tam teď nemůžu. Já tam teď nechodím. Já jsem jim to neodpustila. Je to můj problém, protože člověk má odpouštět. Ale když o něco šlo, každý, kdo tam šel s dětmi, to měl u bolševiků blbý. Že pánbůh je od 17. listopadu 1989? Tomu já nerozumím. A s takovými lidmi mi není dobře, kteří neměli tu odvahu. Buď tu víru mám, nebo nemám. Teď se tam nahrnuli lidi, kteří dělali pionýrské vedoucí. Musím s tím na sobě nějak zapracovat.“

  • „Sehnali nás v práci, že to musíme odsoudit, tu Chartu. Jednou v poledne: ,Nechoďte na oběd, bude porada.´ Vůbec jsme nevěděli, co. Oni po nás chtěli, abychom odsoudili tu Chartu. A pamatuju si, jak architekt Špaček říkal: ,Vy chcete, abychom něco odsoudili, ale my nevíme co. Tak nám to přečtěte! Co je to, ta Charta?´ To se neřeklo, to se lidem vůbec nedalo. Ale já už jsem Chartu od té Zorky měla, tak vím, že jsem to tajně kolegům podstrkovala, ať si to přečtou, že na tom není nic špatného, co by člověk nemohl podepsat. Ale jak jsem slyšela, co se děje, neměla jsem vůbec odvahu. To řeknu, že jsem naprostý srab. Věděla jsem, co s těmi lidmi… Dana Němcová, jak byla zavřená. Děti se doma staraly samy o sebe. Tyhle zprávy jsem měla.“

  • „Když byla v roce 1953 měna a daly se lístky na potraviny, my jako živnostníci jsme neměli vůbec žádné, akorát ty babiččiny. Byli jsme dvě děti a celá rodina a byli jsme hrozně vděční – já jsem evangelík a na Dobříši je evangelický sbor, takže ti lidi nás hrozně podpořili. Věděli, že nemáme. A taky si pamatuju, že jsme chodili do lesa na houby, na borůvky, na maliny. Já dodneška nejím houby, protože v dětství jsem se jich tak přejedla! A měli jsme zahradu, dost jsme pěstovali ovoce, měli jsme slepice, králíky. Ale představa, že mně nebyly ještě tři roky, bráchovi bylo asi pět, a asi tři měsíce jsme neměli nárok, vůbec nic nám nedali. Oni takhle tlačili na toho tátu, aby se dal na národní podnik, aby nebyl tím živnostníkem. Prostě nás chtěli nechat vyhladovět, že to tak řeknu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.09.2019

    (audio)
    délka: 01:28:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Že pánbůh je až od listopadu 1989? Tomu nerozumím!

Lenka Kocourová na své svatbě v roce 1971
Lenka Kocourová na své svatbě v roce 1971
zdroj: archiv pamětnice

Lenka Kocourová se narodila jako Lenka Potočková 17. května 1950 v Dobříši v rodině živnostníka, hodináře Jana Potočka. Rodina patřila k aktivním členům dobříšského evangelického sboru. Vystudovala dobříšskou střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) a v roce 1968 začala studovat stavební fakultu ČVUT. Zde také prožila bouřlivé měsíce následující po okupaci Československa v srpnu 1968. V dubnu následujícího roku se stala svědkem nepokojů na Václavském náměstí spjatých s vítězstvím v hokeji nad SSSR. V roce 1969 navštívila Velkou Británii, o emigraci ale neuvažovala. V roce 1972 se jí narodila dcera Anna, školu proto dokončila až v roce 1976. I v dospělosti zůstala aktivní členkou evangelické církve. Byla ve styku se signatáři Charty 77, například svou sestřenicí Zorkou Rysovou a duchovním Svatoplukem Karáskem. Pracovala na stavebním úřadu v Praze 5 a v rukavičkářských závodech v Dobříši, od roku 1986 učila matematiku a fyziku na dobříšské základní škole. Po listopadu 1989 byla zvolena do dobříšského obecního zastupitelstva. V roce 2001 se vrátila k práci na stavebním úřadu.