Michal Koch

* 1936  

  • „Naši počítali s tím, že nás od Hitlera osvobodí a že konečně bude mír. Zatím jsme se dočkali toho, že nás komunisti vystěhovali. Tak bych to mohl říct. Čekali jsme, že budou lepší časy, a zatím jsme takhle dopadli.“

  • „Zatkli tři Němce, mladé studenty. Také museli narukovat k Hitlerovi, ale až v posledním roce války, na poslední chvíli. Tak je mučili, vypálili jim hákový kříž na hlavě, ti kluci pak ani nevěděli, čí jsou. Chtěli utéct přes hranice, ale chytli je a mučili je. Chtěli dál partyzánům utéct, nějak se jim to povedlo a dostali se za hranici. Jeden ale, co pracoval na poli, je poznal a šel s motykou na ně. A tak oni volali: ´Hilfe, Hilfe!´ Nedaleko kopali něco na poli Rakušáci a šli jim pomoct, aby mohli utéct. Tamtomu ale nic neudělali. Tihle partyzáni si v Rakousku udělali takovou moc, že přišli pak do Wildendürnbachu, to je ta vedlejší rakouská vesnice, a prohlásili, že jestli jim ty chlapy nevydají, tak celou vesnici nechají podpálit. Tak starosta Wildendürnbachu vyhlásil, ať se dobrovolně přihlásí, kdo je zachraňovali, ti dva se přihlásili. A pak je umučili. Úplně. Do rána byli mrtví. Krompáči. My se dívali přes plot, co tam dělají. Byl to nějaký Čorda, co tady potom pracoval v lomu, Pechal a pak nějaký Jirka. Bylo jim od dvaceti do dvaceti sedmi let, mladí kluci, kteří se udělali partyzány za pět minut dvanáct. Tak je umučili. Tady Jurdić pak kopal vinohrad a povídá: ´Táto, tady je zakopaný nějaký německý voják!´ Oni jim totiž oblékli německé uniformy a tak je zakopali. Jurdić to potom řekl, Rakušáci začali vyšetřovat a myslím, že tady ti dostali každý tři roky. Jeden v kriminále zařval a ti dva se dostali na svobodu.“

  • „Můj otec se strýcem nemuseli rukovat, pracovali totiž jako strojvedoucí. Jenže měli načerno floberku, pušku, a s ní střelili srnce. Policajt z Novosedel je udal, a proto za trest ve čtyřiačtyřicátém také rukovali. Můj otec ale Hitlera nenáviděl. Jednak to byl Chorvat a silně lpěl na chorvatštině, jednak víc tíhl k Čechům. Proto se hned nechal zajat v Itálii partyzány a přidal se k ním. Pak se domů jako partyzán vrátil, měl i nějaká vyznamenání. Pomáhal jim prý ještě jako voják, převážel pro ně nějakou munici. Když se vrátil domů, zjistil, že mu na faře umučili bratra.“

  • „Včera jsem byl v tom domě, stavuji se tam vždycky. Nyní tam bydlí Bulhaři. Jsou to opravdu dobří lidé, nemůžu o nich říct nic špatného. Řekli mi: ´Jste tu vítán vždy, když přijdete.´ Včera jsem tam tedy byl a řekl jsem: ´Tak, teď konečně vás vystěhuji a nastěhuji se zpět. (smích) Nebojte se, nikdo z nás už by nazpět do Přerova nešel. Děti máme tady, tak co bychom tam dělali.“

  • „Můj otec se vrátil z Itálie domů a jednu dobu hlídal most, který stavěli přes Dyji. Jednou jsem šel s ním, zastavilo auto, vystoupil takový mohutný chlap a říká: ´Pane Koch, půjdete s námi.´Otec na to: ´Já nemůžu nikam jít, já tady hlídám.´ Mik mu jednu. Přišli dva další a nasadili mu železa. Já jsem utekl, viděl jsem, že v autě seděl Križanić, starosta z Přerova, a Šalamon z Frélichova, ty tři zavřeli. Už v sedmačtyřicátém nás chtěli vystěhovat. Otec, Križanić a Šalamon psali do Chorvatska prezidentovi, co se děje, a on odpověděl do Prahy, že pokud na nás šáhnou, vystěhuje z Chorvatska všechny Čechy, ty tam měli i školy. Tak se to ututlalo, jenže v osmačtyřicátém roce to udělali lépe. Je zatkli a nás začali stěhovat. Můj otec byl zavřený tři čtvrtě roku, pak došel za námi, když nás vystěhovali do Vojtíškova.“

  • „Když jsem byl teď na hřbitově, viděl jsem pomník, který tam postavili. Jenže naši chtěli, aby na něm bylo, že nás násilně vystěhovali. To mu ale nepovolili, tak je tam jen napsáno: „Na památku zesnulých, kteří zde od roku 1584 do roku 1948 žili.“

  • „Já si pamatuji, že když nás stěhovali, šel jsem jako poslední. Vše už bylo naloženo v Novosedlech na nádraží na vagónech, měli jsme dvanáct vagónů. Jel jsem na kole a zpíval jsem si: ´Přijde čas, přijdem domů zas. Budeme si zabírati naše domky zas.´ To jsem si zpíval, a babička chuderka plakala. Byla ještě na baráku, pak si ji vzala teta do Poštorné.“

  • „Mému strýci bylo dvacet sedm let. Měl vystudované gymnázium a v Přerově chodil s nějakou dívkou. Pracoval u českých četníků, ještě při studiu asi. Ti partyzáni, kteří přišli na Přerov, dělali machry, a dali mu za obraz Panny Marie nějakou postříbřenou zbraň, tehdy bylo vyhlášeno, že se všechny zbraně musí odevzdat. Tak ho vzali na faru a rodiče taky, zavřeli je tam. Fara byla hned vedle nás a tak jsme viděli, co s nimi dělají, škvírou v plotě jim maminka dávala jídlo. Těm starým lidem, dědovi a babičce, upalovali svíčkou nehty. A syna také mučili, kvůli té pistoli. Pak už nemohl ani mluvit, to proto, že mu uřezali jazyk. Ukázali ho rodičům, babička řekla: ´Miho, co jsi nám to udělal?´ A zjistili, že už nemohl ani mluvit, jak neměl ten jazyk, byl celý modrý, dotlouklý... Toho strýce tak umučili, do rána ho pověsili na klice. Na tragači ho pak odvezli na hřbitov.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hanušovice, 06.11.2010

    (audio)
    délka: 56:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jel jsem na kole a zpíval si: ´Přijde čas, přijdem domů zas. Budeme si zabírati naše domky zas.´

Michal Koch
Michal Koch
zdroj: Pamět národa - Archiv

Michal Koch se narodil v Novém Přerově v roce 1936. Většina obyvatel této jihomoravské obce byli Moravští Chorvati, také Michalova rodná řeč je chorvatština. Jeho rodiče měli celkem šest dětí, dvě zemřely jako malé, Michal byl mezi ostatními nejstarší. Po připojení oblasti k Říši se na Chorvaty vztahovala branná povinnost a i Michalův otec Tomáš Koch musel v roce 1944 narukovat. Přidal se však k italským partyzánům a z války se vrátil s mnohými vyznamenáními. Po návratů domů zjistil, že jeho bratra umučili „partyzáni“, kteří ovládli poměry v moravském pohraničí po skončení války. Tomáš Koch se zasazoval o to, aby Chorvati mohli zůstat ve svých domovech, v důsledku toho byl roku 1948 zatčen. Jeho rodina byla násilně vystěhována do Vojtíškova. Michal Koch nyní žije v Hanušovicích, chorvatština je dosud jazyk, který ovládá a aktivně používá.