MUDr. Zdenka Kmuníčková

* 1933  

  • „Já nevím, kdo to byl. Přišli dva páni v civilu a řekli mi: 'Vy děláte posudek na toho a toho člověka a tu a tu ženu. Vy ho musíte udělat tak, aby z toho ten člověk vyšel velmi negativně. Já jsem to ale pochopitelně dělala podle skutečnosti, podle pravdy a bylo to úplně obráceně, ten člověk z toho vůbec nevyšel negativně, ale naopak. Já ten posudek udělala podle svého svědomí. Takových zákroků bylo několik. Nebo jsem vystavila potvrzení někomu, kdo něco potřeboval, přesto, že mu to bylo z nějakých politických důvodů zamítnuto a já jsme to lékařsky zdůvodňovala. Takže já jsem nebyla v nějakém odboji, ale v intencích své práce jsem se chovala podle svého uvážení a podle svého svědomí a to často naráželo. Takže myslím, že ten doktor Dobiáš za mě spoustu věcí uhladil, vyřídil, a také asi jeho přičiněním se stalo, že mi ten dokument k vykonávání mé profese nevzali.“

  • „Nesmírně těžko jsem to prožívala. Když se na to dívám, bylo to zcela neprofesionální. Dodržovala jsem profesionální pravidla, ale vnitřně jsem to prožívala naprosto neprofesionálně. Hluboce se mě to dotýkalo. A to se nemá psychiatra takto dotýkat, takové záležitosti. Tam jsem naprosto, jako profesionál, selhala." - "Mluvila jste o tom s někým z vašich blízkých, co v této situaci prožíváte?" - "Tenkrát jsem o tom mluvila jen s mým přímým nadřízeným a s profesorem Dobiášem. Jinak jsem o ničem nemohla, a ani nesměla, mluvit."

  • „Z každého dne jsem dělala podrobné záznamy pro kliniku. Vždycky v noci a chvílemi, kdy spal, jsem to tam zpracovávala.“ - „Když to srovnáte, jak on komunikoval, s jinými případy... dá se to vůbec srovnávat?“ - “Nedá se to vůbec srovnávat. To je naprosto vůči všem lékařským pravidlům, vůči všem psychologickým pravidlům, prostě ten hoch měl plné vědomí a přitom těžké poranění. Jenom se mu vždycky na chviličku zatmělo. Jako by se mu na chviličku zamlžilo a zase se to rozsvítilo naplno. On se staral, aby mu sestry četly ohlasy v novinách. To jsem mu já číst nemohla, protože jsem na to neviděla. Sestry to ale dělaly, četly mu a říkaly, jak veřejnost reaguje pozitivně.“

  • „Slyšela jsem, co říká, jak volá: 'Já jsem se nechtěl zabít.' U toho jsem byla. Ale svou službu jako takovou jsem zahájila až druhý den u jeho lůžka. Měl 80 procent popáleného těla, z toho většinu těžkého stupně a většinu času byl při plném vědomí. Velice adekvátně a smysluplně komunikoval s okolím a nejvíc se mnou. Byla jsem u něho neustále. On se snažil se mnou povídat. Neustále vysvětloval, že se nechtěl zabít. Udělal to proto, aby pohnul – když to tak vyjádřím – celým národem. Aby nenechal ty dny, kdy se lidé probouzeli k tomu, že ten socialismus chtěli po svém, a ne tak, jak jim byl přikazován. On je chtěl povzbudit, aby při tom stáli a trvali na tom. Protože to nadšení lidí už začalo na začátku šedesátého devátého roku utichat. Takže takhle se snažil sdělovat, i když měl popálená ústa a těžce hovořil. Já jsem byla neustále nejblíže u něj. Navíc jsem měla tenkrát hlas asi jako šestnáctiletá holka a on mě nebral jako lékařku, jako sestru, ale nějakého mladého člověka, který je tam s ním. Tak takovým způsobem se mnou komunikoval.“

  • „Když jste mluvila o těch citech a pocitech a když se vrátím k Janu Palachovi, který byl pro vás důležitou osobou v životě – on jednal podle citu, nebo podle pocitu?“ - „On jednal podle citu. Kdyby jednal podle pocitu, tak by to neudělal. On jednal podle citu, podle citu pro spravedlnost, pro správnost, čestnost.“ - „Kdyby jednal podle pocitu, tak co by udělal?“ - „Tak by to neudělal, protože by se bál. Strach je pocit. Mohl by spáchat sebevraždu, to ano. Z pocitu, že to neunese a tak dále. Ale to u něj vůbec nebylo. Tam byla jasná úvaha udělat něco, co s těmi lidmi pohne. Chtěl pohnout s lidmi, ne zničit svůj život.“

  • „V té době jsem nebyla natolik vyspělý psychiatr, abych své emoce zvládala. To jsem se později naučila, ale dlouho se této mé schopnosti vymykala tato emoce. Ten smutek, že takový nadějný život takhle skončil. Když se mě lidé ptali, zda jsem s tím souhlasila, tak s tím nesouhlasím, ale rozumím tomu. Hluboce rozumím, že to byl opravdu jeho boj v situaci, kdy všechen národ už ztratil bojovnost. A to byl jeho boj. Osamělý boj. A jak je vidět, význam má po celém světě veliký. Takže to nebylo marné a zbytečné. Ale z lidského hlediska bych byla raději, kdyby emigroval a pracoval třeba v nějaké rozhlasové ústředně, která vysílala zprávy. To je můj lidský postoj.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Blanická ul. , 08.03.2016

    (audio)
    délka: 03:47:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha ED, 28.02.2019

    (audio)
    délka: 01:37:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha ED, 28.02.2019, 18.03.2019

    (audio)
    délka: 01:00:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidská tvář je zapotřebí, ale nepomůže komunismus ani kapitalismus

Zdenka Kmuníčková
Zdenka Kmuníčková
zdroj: Archiv pamětnice

Zdenka Kmuníčková se narodila 23. června 1933 v Řečicích u Brna. Otec Jan Kmuníček byl organický chemik pracující v potravinářském průmyslu, matka v domácnosti. Zdenka Kmuníčková ve dvanácti letech oslepla, ale transplantace oční rohovky jí v jejích dvaceti letech zrak opět vrátila. Oční vada se jí rapidně zhoršila na brigádě Socialistického svazu mládeže (SSM) a se svým handicapem se vyrovnávala po celý život. V roce 1951 vstoupila do Komunistické strany Československa. V roce 1965 navzdory své oční vadě absolvovala Lékařskou fakultu, jako psychiatrička nastoupila do léčebny v Kosmonosech a poté na psychiatrickou kliniku v ulici Ke Karlovu v Praze. Jako konziliářka v roce 1969 ošetřovala umírajícího Jana Palacha, při čemž s ním v dobré víře nahrála rozhovor, který se po revoluci 1989 stal kontroverzním předmětem soudních sporů. Upřímně věřila komunistickým ideálům až do okupace v srpnu 1968. Následně neprošla prověrkami a z KSČ byla vyhozena. Dodnes provozuje soukromou praxi.