Ing. Miroslav Klípa

* 1953

  • „A furt se křičelo. Já jsem neviděl ty přední, jak jsou tam už s těmi štíty, ty jsem neviděl. Pak někdo vždycky křičel: ,Sedněme si,‘ tak jsme si sedli… Pak začali přijíždět ti obrněnci s těmi radlicemi, které ty lidi takhle tlačily. A já si nejvíc pamatuju na ten tlak, na ten tlak těch lidí, který byl teda velikánský. Nejdřív jsem tam byl natlačený – a to už přestala být legrace, to už začala být taková trochu panika –, natlačený na nějaký sloup veřejného osvětlení, co tam bylo. A to už jsem cítil, že to je opravdu nepříjemné, tak jsem se z toho vymanil. A dostal jsem se až na kraj, chtěl jsem z toho takhle vycouvat, z toho tlaku, ale dostal jsem se – tam byla jazyková škola, teď je to myslím nějaké café nebo něco –, jazyková škola a k výloze. A normálně, já jsem měl hrůzu, že se mnou ten dav provalí tu výlohu, protože jsem byl natlačený na to sklo a to sklo se prohýbalo. A já jsem se z toho vší silou odpoutal a ukázalo se, že tam udělali tu uličku do té Mikulandské, tam v tom průchodu, že tudy se dá projít. To už bylo kousek, do té uličky, tak mě to tam nějak vcuclo, do toho koridoru těch policajtů, kteří nás tam mlátili tím pendrekem. Takže kdo tam prošel tou uličkou, tak dostal pár ran. Já jsem si držel hlavu, a kopali a bouchali…, no ale vyplivlo mě to do té Mikulandské, no a naštěstí jsem neměl žádné nějaké zranění, jenom jsem měl nějaké modřiny. Tak jsem zase došel na ten Albertov pro kolo a na kole jsem dojel domů.“

  • „Jak si jednou pamatuju, že mi Pavel [Hradilek] dal přetržený děrný štítek, půlku děrného štítku, které se používaly právě v těch výpočetních střediscích, ty děrovače a ty děrné štítky. A říkal: ,Jeďte do Hošťky, někde tady u Úštěka, a najdi tam kněze, nějakého faráře,‘ jméno mi ani neřekl, ,ale když mu ukážeš tu půlku, tak on ti ukáže tu druhou půlku, a když budou ty půlky, tak…‘ Prostě jak z nějaké gangsterky. No tak jsme se sebrali, měli jsme Wartburga starého – no tenkrát ještě nebyl starý, ale devítistovku, malého Ondru jsme tam měli, mimino v kočárku, a jeli jsme do té Hošťky. Tam jsme hledali pana faráře, a na faře nikdo nebyl. Ale v kostele bylo lešení a tam nějaký chlap zaplácaný od barvy s montérkami nahoře. Tak jsme říkali, že hledáme pana faráře. No a on říkal: ,Proč?‘ nebo ,Jak?‘, a tak nějak jsme říkali, že s ním chceme něco vyřídit. Furt jsme nevěděli, jestli je to on, on taky nevěděl, co a jak… Přišel dolů a já jsem tak vyndal půlku toho děrného štítku, on sáhl do těch montérek, vyndal tu druhou půlku… Nevěděli jsme ani já, ani on, jak se jmenujeme, ale děrný štítek to prostě takhle vyřešil. Tak říkal: ,Pojďte se mnou.‘ Tak jsme ho vzali do auta, jeli jsme do lesa, docela daleko, a jak jsou ty seníky na seno, tak od jednoho toho seníku měl klíč, otevřel, no a tam se odhrabalo seno a tam byla mašina a balíky těchhle papírů. No tak jsme to naložili a úkol byl to převézt do Kladna ke Standovi Pavlíkovi a tam to vyložit.“

  • „No a rozjelo se studium teologie, po večerech, a pak byly týdenní společná letní soustředění, kde byly různé přednášky. No a postupně jsme zjišťovali, že nic moc jsme o tom nevěděli, protože nikdo nám nic neřekl. Pavel Hradilek byl ideální člověk pro práci v ilegalitě, protože ten vymýšlel přesně takové systémy, aby člověk věděl minimum, jenom to, co potřebuje, a jinak ne, protože furt hrozily výslechy. A to už jsme věděli, že už děláme něco tajně, že studium teologie je věc na hraně. Pak začaly ty bytové mše, to už bylo úplné maření dozoru nad církvemi, a pak se k tomu přidalo rozmnožování těch všelijakých tiskovin. Jednak k tomu studiu a jednak i dalších, nějaké Informace o církvi a tak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    31.08.2012

    (audio)
    délka: 01:35:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sbírka rozhovorů ÚSTR
  • 2

    Praha, 10.10.2025

    (audio)
    délka: 01:51:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 03.11.2025

    (audio)
    délka: 02:01:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se člověk nebojí, má možnost být u něčeho, co se rodí

Miroslav Klípa, počátek 60. let
Miroslav Klípa, počátek 60. let
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Klípa se narodil 26. července 1953 v Chodově u Prahy. Vystudoval elektrotechnickou průmyslovou školu, brzy však dospěl k přesvědčení, že svůj život chce směřovat spíše k sociální práci a službě druhým. Už od mládí byl aktivní ve společenství mládeže při spořilovské farnosti. S manželkou Evou se zapojil do tzv. studijní skupiny, z níž se postupně vytvořilo společenství skryté církve vedené biskupy Janem Konzalem a Fridolínem Zahradníkem. Podílel se na rozmnožování a šíření náboženské literatury i na organizaci neoficiálních vzdělávacích a komunitních aktivit. Roku 1985 byl tajně vysvěcen na kněze a určen jako rezerva pro případ zatčení jiných duchovních. V roce 1989 se zúčastnil pouti do Říma na svatořečení Anežky České a po návratu i studentské demonstrace na Albertově, včetně zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě. Po sametové revoluci se podílel na budování Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK a na vzniku komunitního centra Villa Vallila v Červeném Újezdě, zaměřeného na společný život s lidmi s postižením. V roce 2025 žil se svou ženou v Praze a nadále působil ve svém církevním společenství.