Libuše Klimšová

* 1934

  • „Já jsem to znala. Když hlásili, kolik je to kilometrů od Ostravy, tak to bylo neúnosné, pustili nás domů. Já z té školy utíkala až domů, takový jsem měla strach. A to už jsem slyšela letadla. Já jsem jako děcko normálně rozlišovala, že to jsou bombardovací letadla. Ona měla takové těžké zvuky, jestli mě chápete. Jako děcko jsem uměla rozlišit, jestli to byla stíhačka nebo těžký bombardér s bombami.“

  • „Bylo dobré mít v létě sluneční brýle, protože popílek padal do očí. Těžilo se na Zárubku. Vozíky vozily uhlí nad úrovní domů, ve kterých se bydlelo. Takže uhelný prach šel nad Ostravu, když foukl vítr. Ona nebyla taková jaká je teď. Ale nebylo to tak, že by se to nedalo vydržet. Já jsem pracovala na Stodolní, dnes vyhlášené ulici, a vůbec jsem ji nebrala jako něco špinavého. Já jsem v tom prostředí vyrostla. Holt se prášilo, protože se těžilo touto starou metodou. No tak zafoukal vítr a měli jsme všechno v očích.“

  • „Bylo to takové hodně protiněmecké. Já tehdy měla jedenáct roků. Lidé vzali jednoho, který dělal v celulózce, byl německý Žid. Oni ho posadili na vozík a přes celý Vratimov ho vezli. Kdo mohl, tak si hodil. To byla taková poprava, nebyl to soud. Proč nenahlásili, že poslal tolik a tolik lidí do koncentráku, aby byl řádně odsouzen? Vím, že jsem o tom s tatínkem vedla debaty. On říkal, že je to tak v pořádku. Já jsem si myslela, že je to nespravedlnost. S tatínkem jsem měli dlouho debaty, nejdřív takové a pak politické. Protože on se zbláznil a šel do KSČ.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 11.01.2023

    (audio)
    délka: 01:01:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 16.01.2023

    (audio)
    délka: 56:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Místo toho, aby se k sobě chovali hezky, dělali lidi po válce hrozné věci

Libuše Klimšová, portrét, okolo roku 1950
Libuše Klimšová, portrét, okolo roku 1950
zdroj: archiv pamětníka

Libuše Klimšová, rozená Janalíková, přišla na svět 6. července 1934 ve Vratimově u Ostravy. Její otec Vladislav Janalík vlastnil malou stolařskou dílnu. Komunisté mu ji v rámci znárodňování zabavili, Libuši označili za dceru kapitalisty a kvůli tomu měla problém dostat se na střední školu. V osmnácti letech se provdala za syna majitele známé a prosperující pekárny Procházka z Hrabové. Rodina Procházkových rovněž v rámci znárodňování soukromého majetku v padesátých letech dvacátého století přišla o podnik. Libuše pracovala jako úřednice v ostravském výrobním družstvu Dyhor a poté v podniku Vítkovické stavby Ostrava. Vedla klidný rodinný život, vychovávala tři dcery a snažila se nedávat najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Přesto se v sedmdesátých letech dostala do centra pozornosti Státní bezpečnosti, jelikož její nejstarší dcera emigrovala a s manželem a dvěma malými dětmi se usadila ve Švýcarsku. Libuše byla kvůli tomu sledována a vyslýchána Státní bezpečností. V práci ji přeřadili na hůře placené místo. Její muž zemřel na rakovinu. Po padesátce uzavřela druhé manželství. S dcerou a vnuky se ve Švýcarsku setkala až po pádu komunistického režimu v roce 1989. V roce 2023 žila v Ostravě.