„Tam to bylo krutý. Já jsem třeba jako děcko byla zvyklá na mléko, protože jsme měli doma krávy. Maminka v Hrubčicích poklízela dvanáct kusů krav, já prasata a tatínek koně. Taky jsme museli chodit na pole. Maminka jak podojila krávu, tak půl litru schovala, protože jsme tam mléko neviděli. Krávy byly, ale mléko jsme neviděli, to se odevzdávalo. Měli jsme jenom jednu místnost, kde to máma schovala. Ona tam špízovala a našla to. To bylo zle. Ježišmarja. Nemohli jsme se domluvit. My jsme neuměli česky a ona neuměla německy. Tak sehnala někoho, kdo překládal. Ta nám tenkrát dala.“
„Komunisté udělali největší blbost, že ty baráky nechali zbourat. Potom za nějakou dobu lidi hledali baráky na víkend. Byla to škoda. Měly dobrou krytinu, a kdyby se něco opravilo, tak tam lidi mohli mít chaty. Všechno se to tenkrát zničilo. Přijeli s buldozerama a všechno zničili. Těch baráků bylo škoda. Víte, jak tam bylo dříve krásně. Tam nahoře bylo vidět až na Praděd a do Polska. Všude. Krásný výhled. Dnes už tam takový výhled není, protože ten les už je vyšší. Už je to zarostlý, ale dříve tam byl krásný výhled dokola. Kór když bylo hezký počasí. Jak by tam dneska bylo krásně, kdyby tam mohly být nějaké chaty. Lidem by se tam určitě líbilo.“
„Představte si, jedna sousedka, co za tou kapličkou bydlela, tak jednou přijela její dcera na návštěvu a donesla takový dřevěný kříž a nasadila ho na místo, kde stála kaplička. I ten kříž někomu vadil, tak ho ukradl. Dost velký dřevěný kříž. Ani nevím, jak ho tam dostala.“
Elisabet Klamertová, rodným příjmením Pelclová, se narodila v roce 1931 v dnes již zaniklé osadě Hřibová (německy Pilzberg) v Rychlebských horách. Stejně jako všichni tehdejší obyvatelé osady byli i její rodiče německé národnosti. Kvůli otcově práci v lese nebyla po válce rodina zařazena do odsunu Němců a společně s dalšími dvěma rodinami zůstali jedinými obyvateli osady. V roce 1947 v rámci přesídlení zbylých Němců přestěhovaly úřady rodinu na zemědělské práce na Prostějovsko. Na Javornicko se mohli vrátit až v roce 1952. V té době byla Hřibová již zcela pustá, a nakonec ji v roce 1960 vojáci československého vojska zbourali. Dnes bývalou osadu připomínají jen ruiny zdí největšího hospodářství rodiny Koblitzů, ovocné stromy a agrární haldy kamenů a Elizabet Klamertová je společně s panem Wittichem její poslední rodačkou žijící v Česku. V době natáčení rozhovoru žila pamětnice s manželem Brunem v obci Uhelná. Paní Elisabet Klamertová zemřela 20. října roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
