František Kinský

* 1947

  • „Tehdy se ta výstavba reaktorové haly řídila něčím úplně novým, síťovým grafem. To už se do toho zapojila výpočetní technika. V síťovém grafu je přesně ukázáno, co na co navazuje a jaké jsou časové rezervy. A je prokázáno, že když má projekt více než třicet šest procent činností na kritické cestě, to znamená bez rezerv, tak je stavba nerealizovatelná. A když já jsem z Kovoprojekty odcházel, tak se stále hovořilo o tom, že stavba bude dokončena včas, a přitom jsme měli dvaadevadesát procent veškerých činností na kritické cestě, a stejně jsme se pořád tvářili, že je všechno v pořádku. Takže tam jsem si tehdy užil té radosti vidět socialistické hospodářství v celé jeho nahotě. A bylo mi naprosto jasné, že to je malér jako vrata, a když se bude dělat všechno jako tohle, tak je to celé jen bublina, která musí jednoho dne prasknout. Což se také nakonec stalo.“

  • „Když se člověk podívá na noční zprávy nebo nemůže spát, protože má nějakou starost, a řekne: odlehčím si, podívám se na něco zajímavého. V noční televizi často vysílají dokumenty, které jsou zajímavé. A omylem zabrousíte do parlamentu. Nevěříte vlastním uším, co si ti lidé mezi sebou říkají. Tomu se říká politická kultura? Z toho se člověku udělá zle. Oni se osobně mezi sebou atakují a urážejí. Dospělí lidé! Kdyby toto měl být někdy můj vzor... zaplať Pán Bůh není, z toho bych se měl učit jednat s lidmi, jednat zdvořile? A tohle jsou lidé, z nichž některé jsem si i sám zvolil? Takže se dostavila určitá deziluze, ale na druhou stranu, když se snažíte, ale přesto přese všechno když se snažíte a děláte poctivě, co můžete, tak odměna přijde. A je příjemná. Jdete v parku, zastavují vás lidé a říkají: Tady je to krásné, to jste udělali báječně. A to je pro mě odměna z nejvyšších. Pak říkám: nemarnil jsem. A to je důležité.“

  • „Lidé v Kostelci po něm ‚plivali‘ a on z toho byl nešťastný, protože jak říkal: ‚Já jsem jim nic zlého neudělal.‘ A nejstarší otcův bratr tehdy prohlásil: ‚Počkej, až nebudeš mít nic, všechno se změní.‘ A v okamžiku, kdy k tomu došlo, jako mávnutím kouzelného proutku všichni k němu byli uctiví, nikdo mu neřekl jinak než pane hrabě, od starých po děti ho v Kostelci zdravili. A v době, kdy bylo fakt zle, protože neměli vůbec nic, nosili jim lidé tajně jídlo. Buď se báli, aby je někdo neviděl, nebo nestáli o vděk, tak to nechávali třeba za oknem.“

  • „Samozřejmě když otce zavřeli, tak jsme se museli z té vily v Košeci, kde jsme bydleli, což nebyl žádný luxus, byl to prostě dům, museli jsme se do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a opustit okres. Takže matka s malým chlapcem, se mnou, všechno sbalila, naložila do dobytčáku a opustili jsme Slovensko. Kam jinam než do Kostelce nad Orlicí. Dědeček, i když zámek a vše v Kostelci bylo už zabaveno, znárodněno, tak směl ještě ve třech místnostech zámku bydlet. Zbytek zámku se tehdy na krátkou dobu stal zámeckým muzeem. A tam někde se začínají objevovat moje první vzpomínky, protože si doteď úplně přesně pamatuju ten pokoj, kde jsme bydleli, včetně zařízení...“

  • „Večer 20. srpna jsme tak trochu ‚projásali‘ a ve tři hodiny ráno přijížděl rychlík od Prahy a vraceli se v něm někteří vojáci z opušťáku. Začali se mnou třást a říkali: ‚Vstávej, vstávej, je válka, jsou tady Rusové a Němci.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, co to je za nesmysl, co to meleš, jaký Rusové a Němci?‘ A potácivě jsem vstal z postele a podíval jsem se na nádvoří kasáren, ve kterých jsme bydleli, a tam byly opravdu najeté ruské tanky. My jsme neměli vůbec ani nejmenší tušení, co to je, co to znamená. A tak jsme běželi s člověkem, který tam velel, dodnes si ho pamatuji, byl to četař absolvent Welser, kamarád z Budějovic, běželi jsme na štáb zeptat se, co se děje. A tam nikdo nebyl, tam byl jenom ten prapor, bez něhož je prapor rozpuštěn. A u něj stál ruský voják a už ho hlídal. Tak jsme si říkali: ‚Aha, asi armáda skončila, jdeme domů.‘ A šli jsme zpátky a cestou jsme potkali úplně vyplašeného plukovníka, který byl velitelem toho pluku, který vůbec nevěděl, co se děje, a vypadal s tou brigadýrkou na šikmo docela legračně. A šel zjistit, co se děje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.07.2014

    (audio)
    délka: 01:33:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Česká šlechta
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsme společnost bez pozitivních příkladů. Dokud se to nezmění, problémy se povlečou dál

František Kinský - dětský portrét
František Kinský - dětský portrét
zdroj: soukromý archiv pamětníka

František Kinský, celým jménem Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, je potomkem starého šlechtického rodu. Narodil se v prosinci 1947 v Hradci Králové, kde právě jeho rodiče pobývali, ačkoli jinak žili v obci Košeca na Slovensku. Otec byl ředitelem místní továrny na výrobu barev a jeho matka hlavní akcionářkou továrny. Po únoru 1948 otec továrnu dále řídil, ale byl brzy obviněn a souzen ve vykonstruovaném politickém procesu. Na několik let skončil v jáchymovských uranových dolech. František Kinský žil s matkou u dědečka na rodovém sídle v Kostelci nad Orlicí, ale pak museli Kostelec opustit a přestěhovali se do Prahy. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební. Přihlásil se ke studiu žurnalistiky, ale školu nedokončil. V době Pražského jara a invaze spojeneckých armád v srpnu 1968 byl na vojně u silničního vojska. Po návratu z vojny pracoval v Československé televizi, později několik let v projekční kanceláři podniku Kovoprojekta. V roce 1980 s přechodem do reklamního podniku Merkur opustil i stavebnictví a přeorientoval se na nový obor - reklamu. Po roce 1989 pracoval jako kreativní ředitel Ammirati Puris Lintas a poté na stejné funkci v nadnárodní reklamní agentuře Ogilvy & Mather. František Kinský je dnes aktivní jako podnikatel, je vlastníkem společnosti Písník Kinský, která na rodovém pozemku těží písek, a třetinovým spoluvlastníkem Cihelny Kinský, patřící do rakouské skupiny Weinerberger. V roce 2004 současně převzal po otci péči o rodový zámek v Kostelci nad Orlicí. V roce 2010 také poprvé vstoupil do komunální politiky v Kostelci nad Orlicí, kde žije.