Reginald Kefer

* 1936

  • „Podívejte se, dneska se říká: ‚Anticharta. Museli jsme podepsat, jinak by…‘ Hovno jsme museli. Podívejte se, nás si zavolali. Lidi si brali taxíky, aby to mohli podepsat. Vysloveně. Pamatuju si, že nás si zavolali – Jaromíra Nohejla, šéfa filharmonie, a mě, šéfa divadla – na OV partaje, abysme to podepsali. Jaromír Nohejl byl rétor, já koktám. Jaromír Nohejl jim řek velice taktně, že jim to rád podepíše, až si to přečte, uváží, a potom že jo. Já jsem přikyvoval hlavou. Nic víc jsem neudělal, dělal to Nohejl všecko. Co já bych kecal, on to řek krásně. Já bych to líp neřek. Tak nás pustili pryč a nic se nedělo. Nedělo se nic, protože těch pár lidí, co to nepodepsalo, ty zapadli v těch, co se tam hrnuli. A navíc ještě, kdyby tady zjistili, že na olomouckým dva to nepodepsali, tak z toho měli průšvih ty komunisti.“

  • „A pro mě byl nejšťastnější den 17. listopad. Podívejte, tam lidi zahazovali veřejně legitimace [stranické], což považuju… Jsem zbabělej, teďka jsem geroj. Né, já prostě taktně a nic. Zajímavý je, že já jsem u těch pohovorů [stranické prověrky]… Oni se mě ptali na poměr… Na jedno jsem byl hrdej, že v životě jsem neřek, že souhlasím se vstupem vojsk, a v životě jsem neřek, že jsem vyrovnanej s náboženskou otázkou. Přitom to musel každej říct. A u těch pohovorů se mě ptali taky na vstup [vojsk Varšavské smlouvy] a já jsem teda řek, že to považuju za velice krutý. Že za určitejch okolností bych je dveřma pozval, ale když mi sem lezou oknem, že to né. A celou dobu v brněnským rozhlase byla paní Otýpková a to byla nesmírně noblesní paní a všicky ji uznávali, i pozdější disidenti. A já jsem to tam měl přijít podepsat. Nebylo tam, že s tím souhlasím, ale tak nějak… A já jsem říkal: ‚Mám to ale jinak, než jsem pravil.‘ A ona na mě začala řvát: ‚Tak to můžete změnit!‘ A tam jsem byl zbabělej. Já jsem to podepsal. Ale kdyby to byl kdokoliv jinej než ta paní Otýpková uznávaná. A tak jsem se nechtěl se starou ušlechtilou paní hádat. Se přiznávám ke zbabělosti. Tam jsem byl zbabělej.“

  • „Přišlo gestapo. Zabavili obrovskou knihovnu. On [otec] říkal pracovna, on to byl ještě větší čurbes než tady, kolem dokola knížky. Ale jinak on psal všecko v jídelně. Ale všecky rukopisné věci vzali s sebou. Ostatek uložili, zapečetili a tátu zatkli. Prohlédli byt, ale specielně šli po rukopisných věcech. Seděl napřed na Pankráci a potom na Karlovým náměstí v té věznici, vždycky ho vozili k výslechům do Petschkova paláce, kam musela chodit maminka. Byl jsem tam s ní několikrát. Smysl těchto debat bylo v tom, aby přemluvila tátu, aby se dal k Němcům. Jak bylo známo, že Hitler, Himmler a tak dál se zabývali okultismem, že to mělo bejt dobře placené místo, podle doktora Patery. To byl z Národního muzea jeho kolega. Jak se k tomu dostal? Že to mělo bejt snad v Hitlerově astrologickým tom… Táta odmítal. Já jsem tam byl proto, aby byly tlaky s tím, že jestli on nepovolí, tak mě dají na převýchovu do Německa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 03.06.2018

    (audio)
    délka: 05:18:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 27.06.2020

    (audio)
    délka: 01:48:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 02.09.2020

    (audio)
    délka: 03:02:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 4

    Olomouc, 05.09.2020

    (audio)
    délka: 02:06:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nic neodmítej, nikam se necpi

Reginald Kefer na dobové fotografii
Reginald Kefer na dobové fotografii
zdroj: archiv pamětníka

Reginald Kefer se narodil 27. července 1936 v Praze. Jeho otec Jan Kefer se stal předsedou společnosti československých hermetiků Universalia a vynikal v astrologii a ezoterických naukách. Protože odmítal spolupráci s nacisty, zavřeli ho do koncentračního tábora Flossenbürg, kde v roce 1941 zemřel. Pamětníkova matka zemřela půl roku po svém manželovi, když na ni dolehla zátěž těžkého životního období. Osiřelý Reginald Kefer žil s prarodiči na Smíchově. Tam také zažil Pražské povstání, kdy v osmi letech dělal spojku vlasovcům. Po válce studoval na konzervatoři hru na varhany. Pravidelně hrál v řadě kostelů a jezdil vystupovat po celém světě. V roce 1956 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze, kde studoval dirigování. Brzo si získal renomé i v tomto oboru. Stal se dirigentem opery v Ústí nad Labem, jezdil také do Zemské opery v Drážďanech. S manželkou a dětmi se přestěhoval do Brna, kde dirigoval v rozhlasovém orchestru. V roce 1968 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a angažoval se při pražském jaru. Během normalizace ho z Československého rozhlasu vyhodili. Dělal asistenta v brněnské filharmonii Františku Jílkovi, který byl významným interpretem hudby Leoše Janáčka. V roce 1977 odešel do Olomouce, kde vedl operu. Získal pro ni řadu výborných sólistů. Odmítl podepsat tzv. Antichartu. Dále vystupoval v Česku i zahraničí, vyučoval a dostal řadu významných ocenění. V roce 2020 žil v Olomouci a stále učil na základní umělecké škole.