Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Reginald Kefer (* 1936)

• narozen 27. července 1936 v Praze

• jeho otce Jana Kefera v roce 1941 zatklo gestapo a později toho roku zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg

• jeho matka zemřela půl roku po manželovi na infarkt v důsledku těžkého životního období

• během pražského povstání pomáhal jako spojka

• studoval na pražské konzervatoři hru na varhany

• v roce 1956 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze

• od roku 1963 byl sbormistrem opery v Ústí nad Labem

• od roku 1968 dělal dirigenta v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů

• během pražského jara vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ)

• poté, co ho vyhodili z rozhlasu, dělal asistenta Františku Jílkovi v brněnské filharmonii

• v roce 1977 odešel do Olomouce, kde vedl olomouckou operu

• odmítl podepsat tzv. Antichartu

• celý život učil, vystupoval v Česku i zahraničí a dostal řadu hudebních ocenění

• v roce 2020 žil v Olomouci

Ačkoliv Reginald Kefer tvrdí, že po otci talent nezdědil, jeho úspěchy ve světě hudby jsou nepopíratelné. Jeho jméno rezonuje českými i zahraničními hudebními scénami. Otec pamětníka sice vynikal především v jiném oboru, ale hrál krásně na klavír a skládal opery. Reginald Kefer navázal na odkaz otce, který tragicky zemřel v koncentračním táboře.

Rodina válkou zničená

Otec Reginalda Kefera Jan Kefer byl knihovníkem Národního muzea v Praze. Zabýval se ezoterickými naukami a astrologií. V tomto oboru se stal jedním z nejvýznamnějších v Československu. Působil jako předseda společnosti československých hermetiků Universalia, napsal řadu publikací a často přednášel. Tehdejší doba ezoterice přála, zažívala rozkvět. Ne všichni ji ale chtěli využít k dobrému. Když byl Jan Kefer na vrcholu své kariéry, dostal se k moci v Německu Adolf Hitler. Pamětníkův otec, ačkoliv byl původem z německého šlechtického rodu, se oženil s Češkou a sám se cítil být Čechem. Hitlera vnímal jako veliké nebezpečí a chtěl proti němu použít magické útoky. Nabízeli své služby Edvardu Benešovi, ten je však odmítl.

Na jaře roku 1941 přijel za Janem Keferem jeho bratranec z Mnichova. Pamětník rozhovoru v němčině nerozuměl, ale dobře si vzpomíná na odznak Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), který měl otcův bratranec na klopě. Je přesvědčený, že tatínka přemlouval, aby se dal do služeb nacistického Německa. Ten to však odmítl. Tři měsíce po tomto rozhovoru přišlo ke Keferovým domů gestapo. Otce zatkli a zabavili mu celou knihovnu, především jeho rukopisy. „Seděl napřed na Pankráci a potom na Karlovým náměstí v té věznici. Vždycky ho vozili k výslechům do Petschkova paláce, kam musela chodit maminka. Byl jsem tam s ní několikrát. Smysl těchto debat byl v tom, aby přemluvila tátu, aby se dal k Němcům. Jak bylo známo, Hitler, Himmler a tak dál se zabývali okultismem. Mělo to bejt dobře placené místo. Táta odmítal. Já jsem tam byl proto, aby byly tlaky s tím, že jestli on nepovolí, tak mě dají na převýchovu do Německa,“ vypráví Reginald Kefer.

Jan Kefer stále odmítal pracovat pro nacistické Německo, a tak ho poslali do koncentračního tábora Flossenbürg, kde 3. prosince 1941 zemřel. „Maminka z toho pochopitelně byla velice zničená, z těch výslechů,“ vzpomíná pamětník. Proto si jeli odpočinout na Šumavu, ale tam matka zemřela na infarkt, jen půl roku po svém manželovi. Zřejmě na ni opožděně dolehla zátěž způsobená výslechy v pražském Petschkově paláci, kde sídlilo gestapo. Osiřelého pětiletého Reginalda se ujali jeho prarodiče. Bydleli v Praze na Smíchově, kde prožili zbytek války. Jeho dědeček František Moos byl významný státní úředník a naučil ho vše, co do života potřeboval.

Když to v Praze vybouchlo

Na jaře roku 1945 se přiblížila fronta k protektorátu. Osvobození bylo na dosah a spousta lidí chtěla pomoci. V řadě měst docházelo k povstáním obyvatel proti nacistům. Brno osvobodila Rudá armáda už 26. dubna, v té době 3. americká armáda dobývala Cheb. Pražané také toužili přispět k osvobození, a tak 5. května vypukly boje v ulicích Prahy. Povstání řídila Česká národní rada a měla k dispozici kolem deseti tisíc mužů, jen asi polovina měla pistoli nebo pušku. Povstání bylo organizované jen částečně, do bojů se přidávala spousta civilistů. Pražanům se podařilo obsadit strategické budovy spolu s Československým rozhlasem a později i větší oblasti. Němci se ale připravovali 6. května na protiútok. „Teďka to hrozilo, že to utopěj v krvi. Protože oni měli v ruce pušky a šli proti nim organizovaně, navíc ještě se od Benešova stahovali další. A v tu dobu bylo požehnání pro Prahu, že přišli vlasovci. Oni ti vlasovci zase tak moc nebojovali, ale tím, že byli, tak Němci zpomalili,“ vypráví.

Na dnešním náměstí Kinských se utábořili vlasovci, tedy vojáci Ruské osvobozenecké armády. Nedaleko bydlel pamětník s prarodiči. I on se do odboje zapojil. „Protože všecky houštiny byly naše, mně bylo osm devět, takže my kluci jsme dělali spojky. Kinskou zahradou, pod Hladovou zdí a přes Petřín do Bubenče a podobně. Jestli to mělo nějakej význam… Zase, dneska můžu říct, účastnil jsem se odboje. V podstatě kluci si hráli na vojáky. Jako si hrál celej národ na vojáky. To nebyla organizovaná fronta. Ale ono to bylo čistší. Lidi měli pocit, že něco je. Každej chtěl něco dělat. Tak my jsme dělali tím, že jsme prolízali Kinskou zahradu a nosili nějaký dopisy nebo něco podobnýho někomu,“ vzpomíná Reginald Kefer, jak podával hlášení vlasovcům.

Jenže 7. května vlasovci z Prahy odešli a povstalci se dostali do kritické situace. Když boje vrcholily, podepsal 8. května za německé vojáky generál Rudolf Toussaint kapitulaci a vojáci z Prahy odtáhli. Následující den přijeli vojáci Rudé armády a likvidovali poslední zbytky německého odporu. Pražské povstání si vybralo svou krvavou daň, zemřelo při něm 1700 Čechů, 300 vlasovců a 1000 Němců.

Mladý varhaník, velký hudebník

Po válce Reginald vystudoval gymnázium. Už od šesti let hrál na klavír a hudba ho měla provázet celý život. Ministroval v jezuitském kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí, kde také začal hrát na varhany. Jenže v dubnu 1950 Státní bezpečnost provedla (StB) Akci K a zlikvidovala řeholní řády. „Mně to u jezuitů – to byla obrovská vzdělanost u těch lidí – velice imponovalo,“ vzpomíná Reginald Kefer. Když ale řád zrušili, nahradili je takzvaní vlastenečtí kněží, tedy kněží otevřeně spolupracující s komunistickým režimem. Reginald proto odešel hrát na varhany do baziliky svatého Václava na Smíchově, kde ve svých patnácti letech doprovázel mše svaté.

Na poměry ve společnosti po komunistickém převratu v únoru 1948 vzpomíná takto: „Ten teror začal teprve v padesátých letech. Čili ten dosah toho, co se stalo, přišel až o dva roky pozdějš. Tam jsem to potom cítil strašně. To byla vláda domovnic, když jste se bál něco říct. Protože najednou určitá vrstva lidí se bála mluvit a určitá vrstva lidí, která nebyla tak společensky kvalitní, nebo nebyla za takovou brána, najednou ovládala všecko a kontrolovala, co mluvíte. Ty padesátý léta byly velice krutý. Tím říkám, že to bylo obávaný, to jsme vnímali všichni.“

Mladý Reginald Kefer se plně ponořil do světa hudby. Úspěšně udělal zkoušku na konzervatoř, kde od roku 1951 studoval hru na klavír. „Kvůli dědečkovi jsem neprošel politicky a neměl jsem tam být. Znova bych měl připomenout, stokrát, postavu doktora Václava Holzknechta, co byl ředitelem konzervatoře,“ vypráví. O Holzknechtovi se traduje, že školu úspěšně provedl těžkými časy nacistické okupace a komunistické totality. Reginald mu připisuje zásluhu za to, že mohl na konzervatoři studovat on a řada později významných hudebníků, kteří měli špatný kádrový posudek.

Jak říká skromně pamětník, při svém nástupu na konzervatoř nevynikal talentem. Rychle se ale dostal na hudební vrchol ve varhaní hudbě. V sedmnácti letech se stal varhaníkem v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně. Vyhrával řadu soutěží jak v Československu, tak v zahraničí. Jezdil koncertovat po celém světě. „Dostal jsem se taky do Kanady a dostal jsem se taky do Číny. Byl jsem první varhaník, kterej hrál v Číně,“ vzpomíná. Nakonec ovšem svou hudební kariéru směřoval jinam. V roce 1956 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze, kde studoval dirigování. Zároveň stále hrál na varhany v několika pražských kostelech, doprovázel v zahraničí řadu významných národních umělců a byl korepetitorem v Národním divadle.

Rok předtím, než absolvoval, se oženil s Alenou Surkovou. Začal jim nový život. Odstěhovali se do Ústí nad Labem, kde se stal sbormistrem opery a později dirigentem. Díky družbě s Drážďany jezdil často dirigovat do tamější Zemské opery. Jenomže jeden z jeho tří synů David začal mít zdravotní problémy. Proto se manželé Keferovi rozhodli pro změnu prostředí a v roce 1968 odešli do Brna. Tam začal Reginald Kefer dirigovat v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů.

Pražské jaro v Brně a invaze

Když se v lednu 1968 stal prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček, poměry se začaly uvolňovat. Někteří lidé vstupovali do Komunistické strany Československa (KSČ), protože měli pocit, že teď mohou opravdu něco změnit. Reginald Kefer se také stal členem a angažoval se při pražském jaru. „To jsme najednou měli pocit, že je svoboda. Vemte si totiž, že tenkrát vyšlo tolik časopisů, třeba Student. Ti novináři byli nesmírně informovaní. To jsme hltali všechno. Najednou jsme měli pocit, že žijeme. Že všechno se dochází zpátky. Že bude všecko krásný. Byla to i naivita taková,“ líčí.

Jenomže všechno rychle skončilo, když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. „Po těch tankách měl člověk pocit, že to je na věčný časy. Čili v tom to bylo horší, že jste najednou neviděl východisko. A já si myslím, že ta normalizace udělala s českým národem strašně moc,“ říká. „Jako žilo se zdánlivě stejně a ty šrouby se teprve potom utahovaly během dalších dvou let. Najednou se nesmělo, najednou lidi vyhozený ze zaměstnání. Ale říkám, to šlo do toho roku jednasedmdesát. Tři roky to trvalo, ten šroub, než se to dotáhlo stranickejma prověrkama,“ zpomíná. Vznikly prověrkové komise, které zjišťovaly postoje členů KSČ k invazi. Jako člen KSČ ke komisi musel jít i Reginald Kefer.

„Na jedno jsem byl hrdej, že jsem v životě neřek, že souhlasím se vstupem vojsk, a v životě jsem neřek, že jsem vyrovnanej s náboženskou otázkou. Přitom to musel každej říct. A u těch pohovorů se mě ptali taky na vstup a já jsem teda řek, že to považuju za velice krutý. Že za určitejch okolností bych je dveřma pozval, ale když mi sem lezou oknem, že to ne. A celou dobu v brněnským rozhlase byla paní Otýpková, a to byla nesmírně noblesní paní a všichni ji uznávali, i pozdější disidenti. A já jsem to tam měl přijít podepsat. Nebylo tam, že s tím souhlasím, ale tak nějak… A já jsem říkal: ‚Mám to ale jinak, než jsem pravil.‘ A ona na mě začala řvát: ‚Tak to můžete změnit!‘ A tam jsem byl zbabělej. Já jsem to podepsal,“ vzpomíná. Ze strany ho nakonec nevyškrtli ani nevyloučili.

„Potom jsem byl zbabělej. Já jsem koukal, jak odsaď [z KSČ] ven, a to jsem byl zbabělej. U nich se nedalo říct vystupuju. Vy jste musel požádat a oni vás vyloučili. A to bylo partajní, bezpartijní, vyškrtnutej, vyloučenej, disident. Najednou jste byl podlid,“ vysvětluje.

Hudba svazovaná politikou

Ani Československému rozhlasu se nevyhnulo vyhazování pro režim nespolehlivých lidí. Reginald Kefer se nebál otevřeně kritizovat poměry u nás a v zemích východního bloku, kam často jezdil. Byl mezi těmi, kteří museli z rozhlasu odejít. Dostal místo asistenta v Národním divadle v Brně. „Tam byl vynikající, dneska podle mě nedoceněnej, největší interpret Janáčka všech dob František Jílek. Já jsem si nepotrpěl, abych někde vednul. Já jsem vždycky byl šťastnej, když jsem moh dělat asistenta někomu strašně dobrýmu, od koho se hodně naučím,“ říká. Pod vedením Františka Jílka se mohl dál rozvíjet. „On si udržoval strašnej odstup od lidí. Asi měl blbý zkušenosti. Já byl jeden z mála, kterejm půjčil svoji partituru. Což nebylo. Když jsem tady v Olomouci dělal Lišku Bystroušku, tak on mi půjčil svoji partituru se svýma poznámkama. To jsem asi jedinej.“

Brzy dostal pamětník nabídku jít do Státní opery v Hamburku. Podepsal smlouvu na pět let a v roce 1971 do Hamburku odešel. Po třech měsících mu však zemřela manželka. Vrátil se tedy za svými dětmi do Brna. Dál dělal asistenta Františku Jílkovi, učil na konzervatoři dirigování a působil na Janáčkově akademii múzických umění.

V roce 1977 odešel do Olomouce, kde vedl operu. V tom roce probíhalo drama kolem Charty 77, občanské iniciativy, která kritizovala režim za nedodržování občanských a lidských práv. Naproti tomu ze strany režimu vzešla takzvaná Anticharta, podpisová kampaň významných kulturních osobností. „Pamatuju si, že nás si zavolali – Jaromíra Nohejla, šéfa filharmonie, a mě, šéfa divadla – na OV partaje, abysme to podepsali. Jaromír Nohejl byl rétor, já koktám. Jaromír Nohejl jim řek velice taktně, že jim to rád podepíše, až si to přečte, uváží, a potom že jo. Já jsem přikyvoval hlavou. Nic víc jsem neudělal, dělal to Nohejl všecko. Co já bych kecal, on to řek krásně. Já bych to líp neřek. Tak nás pustili pryč a nic se nedělo. Nedělo se nic, protože těch pár lidí, co to nepodepsalo, ty zapadli v těch, co se tam hrnuli,“ vzpomíná Reginald Kefer na to, jak Antichartu nepodepsal.

Dále vedl olomouckou operu, pro kterou získal řadu vynikajících sólistů. Snažil se napodobovat vzor Václava Holzknechta a do divadla bral lidi, kteří by jinak skončili v továrně. Stále jezdil vystupovat po celém světě a vyučoval. Získal několik významných ocenění, mimo jiné třikrát Cenu Litfondu. V Olomouci ho také zastihla sametová revoluce. „A pro mě byl jeden z nejkrásnějších dnů 17. listopad v tom, že já jsem se celejch těch dvacet let necejtil dobře, že jsem v tý partaji,“ říká. Konečně mohl odejít ze strany. Jako šéf opery musel přijímat lidi, které nechtěl, a naopak nemohl vyhodit ty, co chtěl. Každou operu musel politicky obhájit a některé nemohl zahrát vůbec.

Celý život zůstal Reginald Kefer věrný moudru, jež mu předal dědeček František Moos: „Nic neodmítni, nikam se necpi.“ Během života dostal řadu nabídek, neodmítl je a díky tomu mohl spolupracovat s těmi nejlepšími a vystupovat na významných zahraničních scénách. Nakonec se tak naplnilo to, co jednou předpověděl jeho otec Jan Kefer na seanci. „Táta tam říkal, že budu dirigentem a budu mít v cizině daleko větší úspěchy než doma.“