„No a tam [na Vídeňské univerzitě] jsem prostě chodil na to, co mě zajímalo. Vlastně tam jsem byl úplně svobodný. Vlastně to stipendium tam opravdu měli. To bylo dokonce legrační… Tu cenu udílel rektor univerzity, takže to stipendium bylo u toho rektora. Takže já když jsem tam přišel, tak jsem musel jít k sekretářce rektora a řekl jsem – já jsem ten a ten, co vám píše už od roku 1984, že nemůže, teď jsem tady. To oni věděli, poněvadž jsem jim napsal předem. A ona říkala: 'Ano, máme tady pro vás to stipendium,' šla ke zdi a v té zdi byl takový ukrytý trezor, jak máte tapetu přes to. Otevřela to a tam vytáhla peníze odpovídající tomu stipendiu, dala mi to a tím to bylo.“
„Takže já jsem od těch nejpozději čtrnácti let byl už dosti intenzivně zapletený do záležitostí úplně mimo tu školu a do záležitostí, které souvisely s takovou tou podzemní nebo alternativní kulturou té doby. Ať už to bylo přes rodiče a jejich přátele, spisovatele a tak. Táta od počátku odebíral Petlici, Ludvík Vaculík k nám domů chodil skoro každý týden nebo čtrnáct dní. A samozřejmě když začala Charta, na počátku roku 1977, tak se všechno změnilo rázem. To byla úplná proměna té atmosféry, protože všichni ti lidi, kteří byli někde víceméně schovaní nebo zastrčení nebo zalezlí nebo někam upozadění, tak začali být aktivní. A rozmnožovaly se ty dokumenty Charty, rozmnožovaly se dokumenty VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných], sledoval se – a to celé moje dětství – to je taky moje raná vzpomínka, poslouchání rozhlasu. Každý večer Hlas Ameriky – v devět hodin 'Voice of America, ve Washingtonu jsou právě tři hodiny odpoledne,' to bylo po celá ta osmdesátá léta.“
„Naši oba pracovali, jak to bylo za starého režimu, takže bráchu, který je starší, když se narodil, tak dali do jeslí, chudáka, a do školky. A protože viděli, že mu to moc nesvědčí, tak když jsem se narodil já, tak mě nedali do jeslí a nedali mě do školky a našli mi paní na hlídání. Takže já jsem měl takové dětství, že jsem měl ty rodiče, měl jsem to zázemí v jižních Čechách na léto, ale přes týden jsem vlastně vyrůstal u té chůvy nebo u paní na hlídání, které já jsem říkal, nebo u nás se jí běžně říkalo ‚tetinka'. To byla starší paní, původem taky z jižních Čech nebo z jihozápadních Čech, od Horažďovic. Mluvila taky tím nářečím a u ní jsem trávil celé dny, od rána do odpoledne. Odpoledne mě rodiče vyzvedli a pak jsem byl zase doma. A to bylo před školou, teda do doby, než jsem šel do školy. Ona mě naučila psát, ona mě naučila číst, před tou školou, a byla to taková velice srdečná paní, za kterou jsem taky vděčný, že jsem vyrůstal v takovém prostředí.“
Filip Karfík se narodil v Praze 6. dubna 1963 Věře rozené Kronusové a Vladimíru Karfíkovi. Oba rodiče vystudovali bohemistiku. Pamětník má bratra Jakuba (*1959). Zažil vpád „spřátelených armád“ do Československa v srpnu 1968. Do školy začal chodit v Praze v září 1969. S počátkem normalizace otec ztratil zaměstnání ve zrušených Literárních novinách, našel práci ve Stavební geologii jako čerpač. Matku vyhodili z fakulty žurnalistiky, poté působila ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Rodina žila kulturním životem. Spisovatel Ludvík Vaculík přinášel svazky samizdatové Edice Petlice, stýkali se s výtvarníkem a básníkem Jiřím Kolářem. V roce 1978 začal pamětník chodit na Gymnázium Budějovická. V humanitní třídě měli francouzštinu a latinu, začal se učit i sanskrt v jazykové škole. Docházel na bytové semináře Daniela Kroupy, později k Petru Rezkovi. Odmaturoval v roce 1982 a našel si zaměstnání jako hlídač v Loretě na Hradčanech. Překládal, publikoval v samizdatovém časopisu Kritický sborník a podílel se na vydání spisů Jana Patočky. Od roku 1985 studoval klasickou filologii (řečtinu a latinu) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). V roce 1988 získal po třech letech povolení využít stipendium na vídeňské fakultě. Během listopadu 1989 se stal aktivním členem stávkového výboru FF UK. Po sametové revoluci s manželkou Lenkou studovali v zahraničí na univerzitách ve Vídni, Paříži, Mnichově, Ženevě a Münsteru. Doktorát z filozofie získal v roce 1996 na FF UK a v roce 2004 byl tamtéž jmenován docentem pro obor filozofie. V letech 2002–2004 působil jako ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a v letech 2008–2010 jako ředitel Ústavu řeckých a latinských studií. V roce 2009 byl jmenován profesorem antické filozofie na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. Přednášel i na univerzitách v Lausanne a Bernu a s jednotlivými přednáškami vystoupil na dalších univerzitách v Evropě, Jižní Koreji a USA. Od roku 1992 se podílel na programu edice Oikúmené a byl jedním ze zakládajících členů stejnojmenného vydavatelství, v němž působil v letech 1996–2018. Překládá filozofickou literaturu z francouzštiny, němčiny, angličtiny, latiny a starořečtiny. V roce 2025 žil Filip Karfík v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
