Helena Karafová

* 1922

  • „Narodila jsem se na Slovensku, táta byl zedník, vždycky něco přivezl, tím jsme se živili, tak to bylo, a kde bylo hodně dětí, tam byla bída. Když začala válka, tak mi bylo osmnáct a můj táta mi říkal, že nastal čas, abychom šli do boje, protože byla veliká bída, ani chleba nebyl, takže jsme se sebrali a šli jsme do hor. Otec měl zbraně a já dělala spojku, nemohli jsme už do svých domovů, byli jsme tam jako zvířata, spali jsme tam ve skalách, to bylo strašný.“

  • „Když jel vlak do toho velikého kopce, jak vozili Židy, tak otevřeli dveře a oni vypadli, a esesáci byli připravení, ti stříleli po všech, ale všechny postřílet se jim nepovedlo. Můj táta vytáhl jednoho kluka a zachránil mu život, bylo mu dvanáct roků, a jejich rodiče, ne že by je posílali do koncentračních táborů nebo do plynových komor, tam v Banské Štiavnici byla vápenice a oni je tam házeli zaživa. Byli to většinou Židi a ti, co byli udaní, že bojují proti Hitlerovi, tak tam šli, celá rodina i s dětma. Když to tak člověk vypravuje, že toto bylo, tak si ani nedokážete představit, že je to pravda, ale pravda to je, tak to bylo.“

  • „Tam byly kopce větší než v Karlových Varech! Když jel vlak, a to víte, jaké tehdy byly vlaky, tak jel pomaličku jak nějaký brouk a byl plný Židů. A můj otec nebo i jiní partyzáni tam šli a vytrhli to celé, aby mohli děti vyhodit ven do lesa. A ty děti se zachránily, ne že je postříleli. Táta říkal: ,Jak je to možné, ani jedna kulka mě nechytla.‘ Těch židovských dětí!“

  • „To je taková veliká skála a v té jsou vykopané jakoby sklepy a v té skále je docela fajn teplo. Dveře se zamaskovaly třeba stromy a nikdo nevěděl, že tam něco je, kdo to nevěděl, tak to nemohl najít. Bylo to jako les maskované, ten otvor. Nanosily se tam různé věci, peřiny, aby tam bylo teplo, přežili jsme tam i kus zimy. Bylo to strašné, to si nedokážete ani představit, co člověk přežije.“

  • „V těch dírách ve skalách nás žilo víc, to byl náš domov. A vycházeli jsme, jak se dalo, podle toho, jak šla fronta. Já jsem se dostala i domů k mamince. Štěstí bylo, že mě nikdo neudal. Když esesáci chodili a vyšetřovali, tak nikdo nic nevěděl.“

  • „Jednoho dvanáctiletého kluka táta vzal do náručí a schoval ho k bačovi, protože v tom kraji byli hodně bačové s ovcemi. A tam byl až do konce války. On mi pak po válce říkal sestřičko. A později vystudoval. Tak takhle se zachránil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústřední vojenská nemocnice, 26.09.2013

    (audio)
    délka: 01:08:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha 6, 04.12.2013

    (audio)
    délka: 01:09:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žili jsme v dírách a nikdy nás nenašli

S manželem
S manželem
zdroj: archiv pamětníka

Helena Karafová, narozená 11. září 1922, pochází z Levic na Slovensku. Vyrůstala v rodině zedníka jako prostřední ze tří sester. Po vyhlášení Slovenského štátu její tatínek rozhodl, že se oba s Helenou zapojí do odboje. Po čase odešli do kopců v okolí Banské Štiavnice, kde operovali slovenští a později i ruští partyzáni. Zajišťovala přísun potravin, ošetřovala zraněné. Helenin snoubenec musel narukovat do nacistické armády, ale zběhl a v Itálii se přidal k partyzánům. Byl zde těžce raněn, ale přežil a vrátil se domů na Slovensko. Po válce se vzali a odešli do Prahy, kde Helena žije dodnes.