Josef Karafiát

„Máma taky odjela ze Slovenska, utekla do Čech, tak já uteču na Západ. A v práci byl takový borec a ten měl milenku a ta dělala v bance. Aby člověk mohl vyjet na dovolenou, tak potřeboval takový, říkalo se tomu devizový příslib – dali prachy, ta banka. Pak se žádalo o výjezdní doložku, to byl problém věčně. Já jsem to uplatil všechno prachama, já jsem to podplatil a ještě s dvěma kámoši jsme ujeli. Já jsem zaplatil, já jsem měl kontakty takové do banky a všude, já jsem prostě dostal výjezdní doložku.“

„To bylo podle mě – jestli byl člověk v kriminále nebo na svobodě – to bylo hodně podobné. My jsme nemohli vůbec nic. Já jsem nevypadal takhle, já jsem měl dlouhé vlasy, fousy. S kytarou kolikrát mně dali támhle pár facek nebo mě kontrolovali pořád, jestli mám razítko v občance – to je nepředstavitelné –, jestli pracuju, což jsem měl, jinak by mě zavřeli. A pak ta kultura, ta populární, co se hrálo, takové ty hvězdy – tady ten Kája Gottů a ta Vondráčková a Zagorka. Tak to mě dorazilo pak, když jsem se vrátil, že je to vlastně pořád stejné.“

„My jsme prostě chtěli do Anglie, my jsme se nechtěli učit francouzsky nebo německy. My jsme se chtěli učit anglicky. Já jsem tam jel a uměl jsem tři věty. A já si pamatuju první zážitek, když jsem tam přijel a šel jsem tam do… jsem si tam nějakou colu koupil a šel jsem si… to bylo hezky v létě... Šel jsem si lehnout do Green Parku nebo Hyde Parku, už nevím, co to bylo, a nějaká dáma, Angličanka, tam šla kolem a něco mi říkala. Já jí říkám: ‚Já vám nerozumím, já neumím anglicky.‘ Ona se ptala: ‚Odkud jste?‘ A to bylo druhý den, co jsem tam přijel, do toho Londýna. Já říkám: ‚No já jsem z Československa.‘ A ona na to česky: ‚Tak tady zůstaňte.‘ Jo. Což je úplně neuvěřitelná věc. Předtím jsem s žádným Angličanem nemluvil a tady jsem potkal tuhle dámu. Tak jsem říkal: ‚Jo, to určitě. Tady zůstanu.‘“

„No tak já si vzpomínám na to velice dobře. Já jsem hrál v kapele Domácí kapela. To byl takový docela dobrý alternativní projekt Honzy Brabce, a to byl původní bubeník Plastiků. A v devadesátém sedmém je prezident Havel oslovil, jestli by nezahráli na Hradě. A oni se dali dohromady a udělali tam koncert, což bylo výborné naprosto v té době. No po tom koncertě se rozhodli, že by si teda ještě zahráli, no tak mně Honza Brabec, ten kamarád, mně volal, jestli bych nešel s nimi jako jejich host. Takže byly plakáty, tam měli jména, a pak bylo: ‚Karafiát J. H.‘ Jejich host. Takže mě nevzali jako hned. Asi chtěli zápisné, nevím. Takže takhle, no.“

„Lidi nemohli odjet ani tady do Rakouska, oni prostě potřebovali nějaké povolení, to byly ty výjezdní doložky. To dávali policajti. A hlavní bylo v bance dostat devizák, což bylo, že vám dali na čtrnáctidenní pobyt třeba na Západě… vám dali sto marek. Což bylo jako na jednu noc, takže důležité bylo dostat ten devizový příslib i takhle na těch málo peněz. Tak tady v Dejvicích v bance byla nějaká slečna a ta se nechala uplatit. Takže za pět set korun nám ten devizový příslib dala. Nás bylo víc kluků, kteří jsme to takhle zařídili. A tak jsem dostal devizák, tak jsem zažádal o tu výjezdní doložku. A když člověk nebyl zrovna chartista – jako že já, ta moje parta, my jsme nebyli moc chartisti, my jsme byli takoví schovaní, aby se o nás nevědělo –, tak ten devizák i dostal. Takže pak se to dělalo tak, že se šlo za veksláky a šmelily se valuty. Takže jsme vezli… já jsem vezl v polobotkách, v podrážce, asi tisíc marek, to bylo hrozně peněz. No a vlakem jsme odjeli do Frankfurtu nebo někam a pak jsme jeli stopem do Londýna.“