„Jednou v zimě jsem jel (pozn.: na sledovací stanoviště na Poledníku) s V3S plnou vojáků a beden s proviantem. Najednou jsme uvízli. Cesta nebyla dobře vyfrézovaná a zapadli jsme pravým kolem do příkopu. Vojákům jsem řekl, aby vystoupili. To se samozřejmě nesmělo, aby někdo neutekl do Německa, když jsme byli blízko hranic. Najednou jsme uslyšeli rachot, jako když se sype železářství. U hraničního kamene, asi 80 m od nás, zastavil transportér M113 lehkého obrněného pluku. Z věže nás usměvavý americký černoch pozoroval dalekohledem. Potom něco zavolal do mikrofonu. Vylezl řidič, odmotal lano, zaklepal s ním na pancíř a ukazoval, jestli chci připojit, že by mě vytáhl. Pro něj by to bylo jednoduché. Ale já jsem se bál, že když mě připojí a potáhne, tak já se už neodpojím. Když je lano v tahu, tak to nejde. Ukazoval jsem mu, že nepotřebuji. Možná by mi pomohl. Vytáhl na silnici, odpojil a potom zase odjel. Ale taky mě mohl odtáhnout až do Mnichova a to by byl pořádný průšvih. Museli jsme pokácet pár stromků, podložili jsme jimi kola a na několik pokusů se nám podařilo vycouvat na silnici.“
„V roce 1980 přišel zvláštní rozkaz, aby se naše jednotka (pozn.: 9. rádiová a radiotechnická rota elektronického průzkumu), která byla určena pro sledování činnosti jednotek NATO a známek přípravy k nenadálému napadení, připravila na provádění průzkumu polské armády. Neměli jsme specialisty na polštinu. Proto velitel jednotky navštívil všechny útvary 4. armády a vybral z nich vojáky, kteří pocházeli z Karviné, Ostravy a uměli velmi dobře polsky. Spěchalo se tolik, že se ani nehledělo na prověrky. Druhým problémem bylo také to, že jsme neměli žádné informace o organizaci a dislokaci polské armády, natož o parametrech jejich výzbroje a komunikačních pojítek. Do té doby byly podobné akce zakázané, kdyby kontrarozvědka zjistila, že někdo sleduje rádiový provoz jakékoliv armády Varšavské smlouvy, hrozil by mu tvrdý postih. O Polácích jsme teda nic nevěděli, šlo se v podstatě naslepo. Celá naše jednotka (pozn.: s výjimkou dvou směn pod velením Karla Kalisty určených pro obsluhu stanice na Poledníku) se přesunula do Vimperku k průzkumnému praporu, kde proběhlo tzv. stmelovací cvičení a byla posílena o polsky mluvící vojáky. Speciální propaganda sehnala nějaké materiály, spíše letáčky, s informacemi o pravděpodobné podobě sestavy polské armády. Celá Varšavská smlouva opisovala od Rusů. Proto jsme tušili, kde by se mohla nacházet směrová pojítka, kde budou krátkovlnná, VKV a jaké frekvence budou používat.“
„O prázdninách v roce 1968 jsem byl s o pět let mladším bratrem na prázdninách u babičky v Bezděkově u Klatov. Najednou přijel na náměstí UAZ, ze kterého vystoupil sovětský důstojník, promluvil si s předsedou národního výboru a oznámil, že do kravína si sovětští vojáci budou chodit pro vodu a aby lidé nechodili do lesů, protože tam budou utábořeni vojáci, kteří prakticky ani neví, kde vlastně jsou. Aby se něco nestalo. S bratrem jsme toho nedbali a vyrazili jsme na houby. Když jsme se vraceli s plnými košíky, tak nás najednou obstoupila skupina potrhaných vojáků. A dívali se do našich košíků. Odvedli nás na kraj lesa, kde byla hromada hub, možná tak 2×2×1,5 až 2 metry vysoká. Chtěli po nás, abychom jim houby roztřídili na jedlé a nejedlé. Když vojáci viděli, které houby kam dáváme, tak se ke třídění přidali. A rychle celá hromada zmizela. Potom si z hub uvařili polívku, ale nepustili nás, dokud jsme nesnědli talíř polívky. Dokonce jsme si nechali ještě přidat naběračku. Když viděli, že nám nic není, tak se na polívku také vrhli. Bylo zřejmé, že při rychlém přesunu do Československa jejich zásobování nefungovalo a minimálně týden museli jíst to, co našli.“
Karel Kalista se narodil 14. října 1954 v Plzni, kde také chodil do základní devítileté školy a v letech 1970 až 1974 studoval na gymnáziu. V roce 1979 promoval jako elektroinženýr na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Na podzim a v zimě 1980 sloužil u 9. rádiové a radiotechnické roty elektronického průzkumu, která prováděla průzkum Polské lidové armády. V roce 1984 nastoupil k 74. rádiovému praporu zvláštního určení v Horažďovicích a o deset let později přešel k Vojenskému finančnímu úřadu (v současnosti nese název Agentura finanční). Na konci ledna 1997 odešel v hodnosti podplukovníka do výslužby a od února pracuje jako občanský zaměstnanec Armády České republiky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
