„Po osmačtyřicátém roce, tady ani moc ne, ale spíš zespoda, ze Zadova a tak, hodně lidí pomáhalo převádět. To vozili lidi z Prahy, to byl třeba nějakej Voldřich, já jsem s ním potom dělal v lese. Pak se to provalilo a zavřeli ho. Dostal osmnáct let, z osmnácti pak devět a z těch devíti odseděl čtyři a půl. A byl zbaven všech občanských práv. Zato nemusel na vojnu. Nedostal ani propustku na druhou stranu, mohl dělat jen před dráty. Tak oni takhle pomáhali převádět. To vždycky ti lidé přijeli z Prahy na Zadov, tam přespávali. Tam byli zavření pomalu všichni. On dělal s koňma u Stachů a v noci ho přišli sebrat. Přišli na něho tak, že se nějaký ten tajný dostal na druhou stranu do lágru a z těch lidí tam dostal, kdo jim pomáhal ven. A tady je už přišli jen sesbírat, na Zadov. Tam to bylo skoro všechno zavřený. Poněvadž každý s tím něco nějak měl. Oni dobře platili, převážně to byli majetní lidé, ti lidé z Prahy a tak. Ten Voldřich měl asi tři nebo čtyři motorky a vozil to sem a tam. A tady šli takhle ven, ze Zadova do Finsterau.“
„Místní obyvatelstvo, to bylo všechno německé. A tak po pětačtyřicátém roce často odcházelo do Německa. Například Filipova Huť utekla skoro celá. Šli sami. Někteří s sebou vzali i krávy. Od nás se tam ale nikomu moc nechtělo. Byla tam bída. Kdo nemusel, tak nešel. Moje matka na druhou stranu jít nechtěla. Proto jsme tady nakonec zůstali viset. I když jsme potom žádali. Ale to už nás nepustili.“
„Zkraje to nebylo tak hlídaný. Proto potom udělali v třiapadesátém roce ty dráty. My jsme tady s otcem jezdili s koňma a museli jsme tahat dříví na Březníku, kde dělali ty průseky pro elektriku. Koně jsme měli přivázané v lese a u vojáků na Březníku nám dávali jíst. To bylo, než se udělaly ty dráty. Tam potom bylo to zakázané pásmo – černé tabulky. Tam se smělo dělat jen s hlídkou. To jsme pracovali a vojáci byli u nás. Hajní to vždy museli předem nahlásit. Bydleli jsme na Roklanu, tam jsme měli postavené stáje a tahali jsme tam dříví a k nim jsme chodili i jíst. Oni dobře vařili a bylo to laciné. Někteří tam také přišli o život. Protože oni tam třeba přišli a počítali s tím, že se dostanou na druhou stranu. Museli chodit vždycky ve dvou. No a někdy jeden druhého odpráskl a šel. Jmenovitě už nevím, ale vím o dvou nebo třech případech, tam nahoře.“
„Vedle bydlel můj strejda. Měl dvě holky. Jednoho dne dostali lístek, že musí být určitý den připravení, a odvezli je do lágru v Dlouhé Vsi. To bylo v červnu 1946. Tak otevřeli dveře a krávy vypustili na louku. Ty si pak většinou někdo odvezl pryč. Tady byl národní správce, nějaký Lejsek, a šmelil s tím. On ale nakonec také musel utéct a ti, co už byli v Německu, po něm potom šli, a on nakonec utekl až do Kanady. A ještě si pamatuji na schůzi, která byla nahoře v Polaufovně, kde přemlouvali zbylé Němce, aby se už nevystěhovávali. Potřebovali je na práci v lese. Bylo to tak koncem roku 1945. Byla tam jedna holka, jmenovala se Klostermannová, ta dělala v té hospodě, tu měl nějaký Voldřich, a to byla moc hezká holka. Byli tam dva čeští vojáci a oba chtěli s tou holkou chodit. Jenže chodil s ní samozřejmě jen jeden. Měli tam motorky a ten jeden vypustil tomu druhému vzduch. Ale oni mysleli, že to udělali ti Němci, kteří byli na té schůzi. Tak je nechali nastoupit venku a že pokud neřeknou, kdo vypustil ten vzduch, tak každého druhého odstřelí. Zachránila je ta holka. Ta to řekla, že to byl vlastně ten jeho kamarád. To mi vyprávěl otec. A ty Němce to tak vylekalo, že druhý den například celá Filipova Huť utekla do Německa, oni to měli přes čáru kousek. A vůbec mnoho lidí na to konto raději samo odešlo.“
„Otec byl také ve válce. Musel narukovat, jako Němec. Vrátil se až v létě 1945, tady z Bavorska. Měl štěstí, omrzly mu prsty na noze a nemusel jít na frontu. Na Stalingrad, tam to tenkrát všechno hnali. Dělal potom v Německu jako voják pomocného dělníka. A byl potom i častěji doma, z toho pracovního tábora. Dělal tam pomocného elektrikáře. Předtím byl u protiletecké obrany. Pamatuji, že měl modrou uniformu.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Eduard Hones se narodil 12. 2. 1937 do početné rodiny lesního dělníka z Horské Kvildy, tehdy čistě německé enklávy na Šumavě. Za války musel otec narukovat do wehrmachtu, odchodu na východní frontu se však vyhnul a šťastně se vrátil domů. Záhy nato Eda sleduje nucený i dobrovolný odchod mnoha svých sousedů a příbuzných do Německa. Někteří byli odsunuti, někteří odešli sami po náznacích excesů ze strany ozbrojených složek nebo proto, že viděli, kam se tato země začíná ubírat. U Honesových převážilo přesvědčení, že ve válkou zbídačeném Německu je nic dobrého nečeká, a zůstali. Stejně jako další se k odchodu odhodlali později, to už si je tu ale státní moc podržela. Živí se těžkou prací v lese, mnohdy v bezprostřední blízkosti nechvalně proslulé železné opony, za asistence vojáků Pohraniční stráže. Trasy převaděčů se prý Horské Kvildě vyhnuly, zprávy na toto téma sem ovšem doléhají například z nedalekého Zadova. Eduard strávil téměř celý život těžkou prací v lese, později ještě pracoval jako správce rekreačního střediska, v Horské Kvildě vedl léta obchod i restauraci, a nakonec byl ve své rodné obci řadu let starostou. Zemřel 19. října 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
