Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Juklová (* 1927)

• narozena 19. dubna 1927 v chudé rodině v Miszkolci (Maďarsko)

• vězněna v Birkenau

• práce v továrně na munici v pobočném táboře Buchenwaldu

• po válce žila v Československu, vystudovala zdravotní školu

• zaměstnána jako laborantka v histologické laboratoři

• žije v Praze

„Nikomu bych to nepřála zažít.“

„Šly jsme do nějaké místnosti, kde jsme se musely svléknout do naha, a abychom neměly vši či jiné breberky, strojkem nás ostříhali dohola. Moje maminka mi říká: ,Kde jsi, moje děvčátko?‘ Já jsem stála vedle ní a ona mne nepoznala. To bylo hrozné. Potom nás odvezli do nějaké místnosti, koupelny, minutu na nás pustili vodu a pak nám dali různé hadry. Já jsem měla úplně průsvitné žoržetové šaty, dřeváky a šly jsme asi nějakých šest kilometrů do Birkenau. Já jsem byla v lágru B5 – s maminkou a s tetami. Nebylo kam si sednout, akorát na podlahu, dostaly jsme kus chleba a nějaký ten plecháček na vodu nebo takzvanou polévku. Když jsme šly spát, daly jsme si chleba nahoru a do rána tam nebyl. Chodili tam stále různí lidé, tak nám to ukradli.“

Takto vzpomíná na jarní den roku 1944, první den po příjezdu do Osvětimi, Erika Juklová z Prahy.¨

Erika Juklová (roz. Grossová) se narodila 19. dubna 1927 v maďarském Miszkolci v židovské rodině. Její otec obchodoval s textilem, obchod však zkrachoval. „Zaručil se za svého obchodního partnera,“ říká dnes jeho dcera. Rodina proto byla velmi chudá. Doma se mluvilo maďarsky, pouze maminka pocházela ze Slovenska a docela ovládala slovenštinu. Erika studovala židovskou střední školu v Miszkolci, avšak nemohla ji dokončit. V roce 1944 se i v Maďarsku začaly uplatňovat norimberské rasové zákony. Grossovi byli nuceni přestěhovat se do ghetta. Někdy na sklonku jara 1944 je čekal transport do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam byli vězni bezprostředně konfrontováni se smrtí.

„Jednou maminka měla, chudák, na hlavě kousek hadru a to se nesmělo, tak dostala bití. Já jsem chtěla jít za tím esesákem a chtěla jsem ho napadnout. Děvčata okolo mne přidržely, aby mne nezastřelil. Takový ,krásný‘ věci. To nejhorší bylo, když jsem dostala nějakou vyrážku. To bylo léto, červen, červenec 1944. Dostala jsem vyrážku na břichu. Když nás prohlíželi, tak jsem musela jít dozadu a různě kličkovat, aby mne neposlali do plynu. (…) Takový ten revír, kde byli ti nemocní, byl přímo naproti našemu baráku. Každý den nákladní auto, ti, kteří šli do plynu, tak je tam nahé nakládali. Když nemohli, tak je v dece tam naházeli. Já jsem tam pár svých kamarádek ze školy poznala.“

Někdy na podzim 1944, koncem září či začátkem října, měly matka i dcera velké štěstí – dostaly se do transportu do pobočného tábora Buchenwaldu.

Měli jsme stále hlad

V Buchenwaldu obě pracovaly v továrně na výrobu bomb a granátů, podmínky tam byly o něco lepší než v Birkenau, nejhorší byly každodenní pochody z ubikace do práce a večer zase zpět. Nohy měly rozedřené až do krve, na nohou pouhé dřeváky, ponožky pořádně žádné.  Na konci války navíc byly časté nálety.

„Nám vůbec nevadilo, když byly ty nálety. Sice nás vyhnali z dílen, ale my jsme si sedli na tu největší bombu, nám už nic nevadilo, byli jsme už otupělí, už jsme se nic nebáli. Večer, když už jsme sotva chodili, tak nás znovu počítali.“

Hlad byl v Buchenwaldu podobně jako v Osvětimi. „Hladoví jsme byli pořád. Měli jsme takový komisárek, rozdělený na sedm dílů. Jedna sedmina mně, druhá sedmina mamince.  Občas deko margarínu nebo deko marmelády. … Jedli jsme i bramborové šlupky.“

Hodil nám kousek hadru

Pokud byli vězni ještě práce schopní, byli na konci války v zimě roku 1945 posíláni na různé práce do okolí tábora. Neměli vhodné oblečení, dostatek potravy, práce nebyla přizpůsobena jejich zdravotnímu stavu. Z práce a zimy měla Erika Juklová zakrvavěné nohy. Při této příležitosti si vzpomíná na pomoc jednoho totálně nasazeného vězně, zřejmě Čecha z protektorátu.

„Krvácely mi nohy, dělali jsme v největší zimě silnice. Neměli jsme kabáty nebo svetry, to neexistovalo. Měli jsme deky, kterými jsme se přikrývali a na ramenech jsme měli mašle, to jsme měli kolem sebe. Nohy jsme měli krvavé a omrzlé, ruce jakbysmet. Maminka slyšela nějaký český nebo slovenský slovo a tam byl jeden nuceně nasazený. Maminka zpívala, že potřebujeme kousek hadru. Tak on nám hodil kousek hadru, abych si mohla zavázat nohu.“

Osvobozeni byli americkou armádou 31. března 1945, zažili obrovskou úlevu, když je jednu noc opustili jejich věznitelé. „Chodili jsme v noci pěšky a najednou jsme viděli velkou louku a říkaly nám ty esesačky, že tady si sedneme. Tak jsme tam usnuli, to bylo vpodvečer a ráno jsme se probudili, esesačky byly pryč. Už se blížila fronta, tak se lekly a odešly. Zkrátka nás tam nechaly.“

I když Erika měla v té době víc než šestnáct let, vážila třicet pět kilo, její matka prý mohla mít snad jen o nějaké to kilo víc. „Když jsme něco snědly, tak to hned šlo ven.“

Po osvobození žili vězni ještě několik měsíců v táboře, Američané tam přivezli nějaké jídlo, nevěděli však, kam mohou jít,  navíc její matka byla velmi slabá, aby někam ihned odjela. Američané jim zařídili ubytování na německém statku, i tam po válce zažily bídu a hlad. Ještě z Německa se snažila její matka zkontaktovat bratrance, Arnošta Friedmanna, který sloužil v československé východní armádě. Matka totiž pocházela ze Slovenska, měla tam i domovské právo. Napsala do své rodné vesnice a naštěstí dopis našel svého adresáta. Strýc, major československé armády, získal povolení k cestě do Německa, snad přímo od generála Ludvíka Svobody, sehnal si automobil a přijel si pro obě své příbuzné. Byl to on, kdo rozhodl, že se obě ženy již do Maďarska natrvalo nevrátí a že budou žít v Československu. 

Po válce Erika vystudovala zdravotní školu. Byl to obor, který ji bavil, ale taky bylo pro ni důležité, že na zdravotní škole nemusela dělat maturitní zkoušku z českého jazyka. Dnes češtinu ovládá perfektně, ale v době studií s ní tvrdě zápasila. S češtinou musela začala až po válce, poněvadž doma se mluvilo jen maďarsky. Ve škole se učila německy a francouzsky. Slovensky ani česky do konce války vůbec nemluvila, její matka prý pouze vzpomínala na to, že jen jako velmi malé dítě Erika uměla trochu slovensky.

Zdravotní školu i přes jazykové potíže úspěšně vystudovala a začala pracovat v patologickém ústavu. Od roku 1952 pracovala více než třicet let v histologické laboratoři Akademie věd, v této oblasti pracovala až do svého odchodu do důchodu.

Její matka měla po návratu z koncentračního tábora podlomené zdraví, zemřela v roce 1953 ve věku třiapadesáti let, její strýc se též nedožil vysokého věku.

Vztah k židovství

Erika Juklová byla vychována v ortodoxní rodině a je dodnes praktikující. „Rodiče byli praktikující, chodila jsem do židovské školy, naučila jsem se číst hebrejsky a doteď to praktikuji. Sice nejsem teď tolik pobožná, ale co lze dodržet, to dodržuji. To je moje víra, v tom jsem se narodila. Já proti ostatním náboženstvím nic nemám, ale ať mne nechají na pokoji. Já do toho nemluvím, ale chci mít svoje. V tom je ta svoboda, ať si každý myslí, co chce, ale do určité míry. Mám padesát pět let kamarádku katoličku. Za těch padesát pět let nebylo mezi námi ani půl slova zlého. Já toleruji její víru, ona toleruje mojí. Ona dojde do synagogy, já dojdu do kostela. Je klid a mír. Já bych si přála, aby to tak bylo.“

Každý týden chodí do synagogy, kam nepřestávala chodit i v letech pro víru nepříznivých. „Vždy jsem chodila do synagogy, i v padesátých letech. Nikdy jsem se nenechala odradit. Všichni to o mně věděli, i na Akademii věd.“ O to víc má nepříjemný pocit z akcí neonacistů. „Teď jak jsou ty různé sešlosti neonacistů, tak se hrozně bojím, protože ve mně je pořád strach.“ Erika Juklová žije v Praze-Střešovicích, má dva syny, čtyři vnoučata a dvě pravnoučata.