Ing. Mladana Joklová

* 1944

  • „Pamatuji si, jak tam jednou vtrhli, a zase prohlídka. Já jsem nevěděla, co se děje, akorát si pamatuji, jak když to všechno prohlídli a nikde nic nebylo, něco bylo na půdě a tak. Měli jsme gauč a u toho gauče byla docela hezká skříňka a ta byla zamčená. A oni říkali, aby jim maminka dala klíč, a maminka klíč neměla, hledala, nemohla ho najít. Tak ještě vyndala z vlasů sponku, a říkala, aby si udělali ten šperháček, aby to otevřeli. A tak to vzali, udělali, a nešlo jim to. A maminka říkala: ‚Vždyť jsme se stěhovaly, nic tam není, věci jsme vyházely, co byly zbytečné.‘ Ještě přísahala. Oni odešli a děda přišel z lesa. Maminka říkala: ‚Prosím tě, ty máš klíček od té skříňky.‘ A děda ho vytáhl z kapsy a otevřel to a v tom byla flinta. To muselo být strašné. Maminka se rozklepala, začala křičet, nevěděla jsem proč. Za to byl trest smrti, kdyby to tam objevili.“

  • „Nám se stalo to, že maminka onemocněla, měla čtyřicítky horečky a byl tam zrovna děda, její tatínek. A přišli pánové v těch dlouhých kabátech a řekli, že do týdne se musíme vystěhovat do Úterý. Dneska je tam asi krásná oblast, ale tenkrát tam nic nebylo. Děda říkal: ,Dcera je nemocná, má vysoké teploty.‘ Tak řekli arogantním hlasem: ,No bóže. Tak půjde do nemocnice, dceru dáme do děcáku – to jsem nevěděla, co je – a nábytek vám na váš účet odvezeme.‘“

  • „Najednou táta nepřijel. No a to už si samozřejmě pamatuji. To mi bylo pět let. A chodily jsme tam několik dní. A chodily jsme tam asi tři týdny. A vůbec jsme nevěděly, co je, a maminka hrozně plakala. A chodily jsme [do kostela] k redemptoristům se modlit, přestože maminka vystoupila za války z církve, tak tenkrát jsme do kostelíčka chodily. Posléze se dozvěděla, že je na Pankráci.“

  • „Když se stalo to v tom devětačtyřicátém, tak samozřejmě nám auto vzali. Jezdil s ním soudruh z naší vsi, který byl v té době tajemníkem okresního výboru nebo nějakou takovou vysokou funkci měl ve Stodu. A když se táta vrátil [z vězení], tak mu to auto vrátili. Dostal přípis, aby si pro něj jel do Stoda. Vracel se – a naštěstí ze Stoda do Blatnice není nikde příliš velké převýšení. Přesto na jedné silnici zjistil, že mu nefungují brzdy. Takže se potom zjistilo, že byla přestřižená lanka k brzdám. Neuvěřitelné. A soudruh byl dál celá ta léta vysokým představitelem okresního výboru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 16.10.2019

    (audio)
    délka: 36:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 01:00:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Plzeň, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 28:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Humor je silné anestetikum a nic není černobílé

Mladana Joklová v roce 1976
Mladana Joklová v roce 1976
zdroj: Pamětnice

Mladana Joklová, za svobodna Cimflová, se narodila 30. března 1944 v Plzni do rodiny důstojníka československé armády Jaroslava Cimfla. Rodiče na konci války zachránili dvě Židovky uprchlé z pochodu smrti převedením do americké okupační zóny. V roce 1949 byl otec pamětnice internován na Mírově kvůli jejich děkovnému dopisu zaslanému z USA. Pamětnice s matkou Františkou Cimflovou čelila finančním těžkostem, zabavení bytu a nucenému přestěhování do bytu s další nájemnicí. Další hrozbě změny bydliště zabránilo o půl roku později přestěhování k dědečkovi Josefu Hrachovi do Blatnice. Zde probíhaly časté prohlídky domu StB. Otec se vrátil k rodině v roce 1951. Pamětnice vystudovala přes protesty místní buňky KSČ jedenáctiletku ve Stodu. Později nebyla z politických důvodů přijata na lékařskou fakultu. Přes výrazné umělecké sklony mohla studovat pouze technicky zaměřenou školu. Krátce po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 otec zemřel. Pohřbu se zúčastnila většina jeho spoluvězňů – bývalých letců RAF včetně Františka Fajtla. Pamětnice byla kvůli zapojení se do protiokupační činnosti malováním plakátů v roce 1972 přeřazena v plzeňské Škodovce z výzkumu na dílenskou pozici. V dalších letech jí negativní posudek KSČ zabránil odejít učit na pedagogickou fakultu v Plzni. Teprve od roku 1978 mohla učit na elektrotechnickém učilišti v Plzni. Starala se o nemocnou matku, která předčasně zemřela. Po odchodu do důchodu v roce 2013 zůstala na učilišti na částečný úvazek. Dnes studuje univerzitu třetího věku a věnuje se malbě na hedvábí. Jaroslav Cimfl byl v roce 1992 rehabilitován.