Jarmila Johnová

* 1949

  • “My dva, táta a já, jsme z naší rodiny podepsali Chartu 77. To bylo docela zajímavé. Říkala jsem Jirkovi [Dienstbierovi], že to vidím jako riskantní, protože neznáme, jaká bude reakce. On měl pocit, že 50. léta minula, čili to nebude takový horor. Já jsem počítala s tím, že může dojít k nejhoršímu a okamžitě nás zavřou. Já coby těhotná jsem byla velmi ráda, že když se zrovna Charta odevzdávala, tak jsem spěchala do porodnice. Zřejmě i pod vlivem těch událostí. Když se Kristina [Dienstbierová] narodila, tak šly v rozhlase strašný zprávy, že ´samozvanci a odrodilci´, takový řeči z 50. let, podepsali na cti utrhačný pamflet. Takže jsem měla obavy. Dojemné bylo, že přišla Zuzana Dienstbierová pod okno, protože Dienstbier byl zadržený, a volala, že otec Kristiny nemůže přijít. Pak přišla máma pod okna a volala na mne, že [můj] otec je v Ruzyni a že nemám nic říkat, protože mně to stejně nepomůže. To byla dobrá rada. Do porodnice sice [estébáci] nepřišli, ale okamžitě jak jsem přišla domů, využili situace, kdy tam nikdo nebyl a přišli za mnou. Já byla dobře poučená a řídila jsem se tím, že nic nikdy neřeknu, protože mi to stejně nepomůže.”

  • “Já jsem to podepsala proto, že jsem chtěla vyjádřit svůj postoj. Nechtělo se mi lhát. Spíš jsem byla pohodlná na to, lhát. Přišlo mi to příliš složitý. Takže mi připadalo mnohem jednodušší, rozumnější a příjemnější všem jednoznačně říci: ´Já to vidím takhle a nepočítejte se mnou.´ Setkávala jsem se v práci, u památkářů, kde jsem pracovala, např. s tím, že tam začali organizovat návštěvu mladých dívek v kasárnách v Mladé Boleslavi u ruských vojáků. Já jsem řekla, že tam nepojedu. Oni: ´Jak to, že tam nepojedete?!´ Já jsem řekla: ´No, nepojedu! Proč bych tam jezdila?´ Bylo složité vysvětlovat proč. Takhle jsem se toho neustálého vysvětlování zbavila. Když jsem podepsala Chartu, tak to všichni věděli, neboť bezpečnost měla všechno zmapovaný. Takže to bylo takové osvobozující.”

  • "Pro mne bylo hrozně důležité a líbilo se mi v 60. letech, že se dalo o všem volně mluvit. Bylo to pro mne období tázání se. Nejdůležitější při tom bylo, dozvědět se - a nedozvěděla jsem se to - proč ti naši rodičové podlehli tomu zjednodušenému, omezujícímu a znesvobodňujícímu, ne snad způsobu myšlení, protože myslili normálně, ale tomu uspořádání, které k tomu vedlo. Diskuse rodinný byly dramatický. Pamatuji si, že táta se dokonce jednou rozbrečel, když jsme ho strašně obviňovali. Nikdy jsme se nedopátrali, jak tomu mohli uvěřit. Jak nemohli nevědět a věděli o těch vraždách politických. To bylo neomluvitelné. Oni argumentovali tím, že si uvědomovali, že jde o jisté omezení, ale druhá válka je o tom přesvědčila, protože pro ně byl téměř konec civilizace. Mysleli si, že aby se to už nestalo, zřejmě k nějakému centralistickému řízení a omezování, kontrole asi musí dojít. Teď, když o tom mluvím, tak si trochu vzpomínám, že otec říkal: ´To je určitá oběť, kterou člověk musí přinášet, aby se to již neopakovalo.´ Podobně mluvilo spoustu lidí. Pavel Kohout, můj první partner Jiří Dienstbier. Jeho rodiče to také takto prožívali. On byl věkově mezi rodičemi a mnou a také to takhle cítil. Dlouho v tom trčel. Myslím, že Jirka Dienstbier v tom zůstal trochu srdcem vždycky. Nějak to v něm bylo, i když to byl opravdu velice poctivý člověk."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.06.2016

    (audio)
    délka: 01:54:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 01.07.2016

    (audio)
    délka: 01:20:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 24.06.2019

    (audio)
    délka: 02:17:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Připadalo mi mnohem jednodušší, rozumnější a příjemnější všem jednoznačně říci: ´Já to vidím takhle a nepočítejte se mnou´

Johnová Jarmila, 2016
Johnová Jarmila, 2016
zdroj: Eye Direct

Jarmila Johnová se narodila 20. 1. 1949 v Praze. Otec pracoval na Úřadu sociálního zabezpečení, maminka pracovala také jako úřednice. Rodiče v roce 1945 pod dojmem války společně vstoupili do KSČ. Po vychození základní školy v Praze na Žižkově nastoupila do Jedenáctiletého středního všeobecného vzdělávacího ústavu, kde v roce 1967 úspěšně odmaturovala. Letní měsíce 1968 strávila jako au pair ve Velké Británii. První „rezistentní“ postoj zaujala s partnerem na počátku normalizace v roce 1969, kdy odmítla jít k volbám. V roce 1974 absolvovala Vysokou školu ekonomickou a začala pracovat ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody středočeského kraje. O dva roky později se seznámila s budoucím partnerem Jiřím Dienstbierem. Od něj o rok později také dostala k podpisu prohlášení Charty 77. Kromě pamětnice petici signoval také její otec Josef John. Hned z kraje ledna 1977 Jarmila porodila dceru Kristinu. Záhy se však zapojila do nejrůznějších aktivit lidí z okruhu Charty 77. Přepisovala texty, vozila a dále rozšiřovala materiály Charty 77 či fotografovala setkávání signatářů, samotné dokumenty či demonstrace proti porušování lidských práv. Později společně s Janem Rumlem distribuovala samizdatové Lidové noviny a kopírky pro rozmnožování neoficiálních tiskovin a dokumentů Charty 77. Postupem času se v rámci disentu začala více zabývat otázkami životního prostředí. Intenzivně spolupracovala v rámci nezávislé iniciativy Ekoforum s Ivanem Dejmalem. V druhé polovině 80. let zorganizovala petici za zveřejňování informací o stavu životního prostředí. Později úzce spolupracovala s Terezií a Andulou Hradilkovými v iniciativě Pražské matky. Po sametové revoluci pokračuje v práci v enviromentální oblasti, zejména v rámci nevládních organizací, a vyučuje anglický jazyk.