Jiří Jírů

* 1946

  • „A já jsem si vymyslel takovou historku, že dostanu, ne, že si koupím ojetý auto na Západě. A že to dostávám darem od jedný belgický slečny. Musel jsem jít na celnici, všechno... našel jsem si nějakou belgickou slečnu, která byla ochotná mi to jako darovat, i když to nebyla pravda, já bych to bejval zaplatil. Měl jsem pár stovek dolarů, tenkrát. Chtěl jsem si koupit toho beetla. No, takže jsem tam odjel, dostal jsem povolení k odjezdu, a tam, ještě si vzpomínám, veselá historka byla u těch celníků: On říká: ‚Proč vám dává auto?‘ Já jsem říkal: ‚No, já nevím, asi mě má ráda.‘ On: ‚No, to bych chtěl taky, aby... Já vám dám adresu...‘ Oni věděli dobře, že to je fígl, ale nemohli to dokázat. No, tak já jsem tam teda odjel, do tý Belgie, spal jsem tam u kamaráda nějakýho, a druhej den mi říkal kamarád: ‚Máte tam Rusáky, doma.‘ A já: ‚Prosím tě, dej pokoj, tyhlety vtípky už děláme půl roku.‘ To bylo v 68. Čili já jsem zmizel den před tou invazí. Z jedný strany jsem rád, z druhý strany mě mrzí, že nemám fotky z toho.“

  • „A pak jsem se dal do nějaký agentury, ale nenechali mě fotit. Když já jsem byl hotovej fotograf, když jsem tam odjel. Já jsem už pracoval v Praze pro noviny, pro časopisy, já nevím – Květy, Literární noviny, Signál, co ještě? Co to bylo ještě? Svět v obrazech, tam byl ten fotograf Hájek, slavnej taky. Samozřejmě s pomocí mýho strýčka, protože už v tý době byl šéfredaktorem časopisu, kterej sám založil a kterej se jmenoval Fotografie. To byl čtvrtletník. Samozřejmě musel být v ruský mutaci, v český mutaci a pak ještě přílohy v angličtině a ve francouzštině. Ale původně to bylo rusky a česky. A on mi ještě v tý době, než jsem odešel, občas otisk fotku. Tak jsem dostal stovku a to byly velký peníze.“

  • „Všechno bylo pod kontrolou, naprosto pod kontrolou. I lidi mezi sebou byli pod kontrolou. V rodině teda ne, ale v každým domě byl domovní důvěrník, a to „byl donašeč. To vy nebudete pamatovat, protože jste moc mladá. A pak byl ještě uliční výbor. Tam se řešily třeba i nevěry a takovýhle věci. Prostě, člověk neměl soukromej život, musel si ho hrozně hlídat. My jsme měli zakázáno na veřejnosti cokoli mluvit o politice, o státě a o politikách. A jednou jsme se jako děti mezi sebou naučily takovej umělej jazyk. Říkalo se tomu hatlamatilka. To slovo se rozdělilo, přidala se slabika před a slabika po, ale obráceně. A tak jsme se naučili s tím mluvit, že nám nikdo nerozuměl. No a pak jsme se dozvěděli, že nějakej ten uliční výbor to řešil a dělali charakter tý rodiny a tam bylo pak napsáno: „Děti mezi sebou mluvěj zásadně německy“ (a my jsme neuměli žádnej jazyk, že jo). A to byly absurdity.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2018

    (audio)
    délka: 59:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na všechny jednou dojde

Jiří Jírů, maturitní fotografie, Praha 1964
Jiří Jírů, maturitní fotografie, Praha 1964
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Jírů se narodil 30. července 1946 v Praze. Zájem o fotografování v něm vzbudil strýc, fotograf Václav Jírů. Den před srpnovou okupací 1968 odjel do Belgie, rozhodl se tam zůstat a po nelehkých začátcích se etabloval jako fotograf prestižních amerických časopisů. Byl mj. vyslán do SSSR, aby zachytil společenské změny v zemi. V roce 1993 se stal osobním fotografem prezidenta Václava Havla. V této funkci pracoval sedm let a fotografie z tohoto období shrnul do knihy HAVEL. Byl za ni oceněn italskou knižní cenou za nejlepší fotografickou publikaci. V Praze 2 založil Muzeum fotografie PhotoMuseum Jírů v domě, kde má dnes svůj ateliér. V roce 2017 obdržel diplom za zásluhy udělený Prahou 1. Dnes žije střídavě v Praze a Bruselu a věnuje se fotografování.