Josef Jiřičný

* 1951

  • „Ale já jsem se cítil velice, velice dobře z jedné strany. A to byla strana ta, že já jsem v Praze bydlel v rodinném domě a naše rodina byla taková trošku specielní v negativním smyslu. Poněvadž my jsme měli babičku, která bydlela na horním patře, a babička přišla dolů a vždycky mi vysvětlila, co dělám špatně. Potom tetičky mi řekly, že musím támhle něco udělat nebo tady něco udělat. A potom maminka, když jsem říkal: ‚Můžu jít do kina?‘ Tak ona říkala, no, že nemůžu, že musím nejdřív udělat homework nebo umejt nádobí. Tak já jsem byl až do osmnácti let vlastně úplně závislej na mých rodičích a na všech příbuzných, který se koukali na každej aspekt mého života. Když já jsem přišel domů s nějakou girlfriend, tak hnedka se objevil někdo ve dveřích, kdo tam, co tam děláme, kdo tam je. A potom jsem přijel do Anglie a tam jsem si našel místo, vydělával jsem si svoje vlastní peníze. Měl jsem tam kamarády, poněvadž jsem měl ty kluky v tom hostelu ze začátku. A nestal jsem se opilcem, nestal jsem se závislým na drogách, mohl jsem dělat, co jsem chtěl, dostal jsem se na univerzitu, takže pro mě ta změna od rodiny do samostatnosti byla velice, velice pozitivní. Já jsem se naučil být nezávislý a viděl jsem, že když já jednám s lidmi otevřeně, tak že oni mi pomůžou.“

  • „Po invazi já jsem ještě měl rok před maturitou, tak já jsem se rozhodl zůstat v Československu tenkrát, dokončit školu. A když jsem dokončil maturitu, tak jsem vyjel do Anglie zase na brigádu. No a měl jsem vízum na 90 dní. Tenkrát vyjet znamenalo, že člověk musel žádat, stát obrovskou frontu nejdřív na vízum, nejdřív na výjezdní vízum u policajtů a potom na anglické vízum před anglickým velvyslanectvím v Praze. Tam se stálo ve frontě tři dny, takže tam se lidi střídali přes noc. Vízum jsem dostal, ale na 90 dní. Takže já jsem musel pasport vrátit za 90 dní, poněvadž jsem tenkrát měl nastoupit na vojnu, to se mi moc nechtělo. Během té doby jsem si našel zaměstnání, poněvadž Angličani byli velice pozitivní tenkrát k českým refugee. Já jsem samozřejmě naneštěstí přijel rok po invazi, takže tenkrát už ty peníze, které byly dávány českým emigrantům, žádné nezbyly. No ale přesto mně dali mezinárodní pas, takže United Nation passport, refugee passport. A taky mně dali pracovní povolení. Tak já jsem pracoval v kině, a to proto, že jsem mohl začínat v jedenáct hodin ráno a mezi osmou a desátou jsem šel do školy angličtiny.“

  • „Tam jsem byl ve škole, když nás okupovali naši přátelé z Varšavského paktu v roce 68. To bylo velice zajímavé. Když se na to podívám zpátky, tak to bylo takový jako lepidlo, které slepilo naši třídu dohromady. Jsme se jako všichni stali, ze začátku třicet lidí ve škole, tyhlety jsou kamarádi, tyhle možná nejsou kamarádi, s těma možná mluvíš takhle nebo moc ne a tohle jsou dobrý kámoši. A když přišli Rusáci, tak najednou celá třída byla jeden celek, všichni jsme byli dohromady. Tak jsme se rozhodli udělat akci, že budeme okupovat naši školu. Tak jsme zůstali ve škole přes noc, spali jsme na lavičkách a cítili jsme se, jako že děláme něco pro svobodu a pro budoucnost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Londýn, Velká Británie, 02.12.2023

    (audio)
    délka: 01:30:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naučil jsem se být nezávislý

Josef Jiřičný
Josef Jiřičný
zdroj: Post Bellum

Josef Jiřičný se narodil 30. dubna 1951 v Praze, kde do svých osmnácti let vyrůstal. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl, že složí maturitu a emigruje. V roce 1969 získal vízum a odešel do Anglie. Tam vystudoval nejdříve na Aston University v Birminghamu, následně získal titul Ph.D. na University of London a dále ve vědecké kariéře v oblasti biochemie pokračoval. S manželkou a dvěma dcerami cestoval po Evropě, pracoval na různých univerzitách a výzkumných pracovištích ve Velké Británii, Švýcarsku a Itálii. Za svou vědeckou práci získal četná ocenění. V roce 2023 žil ve Švýcarsku.