Zdeněk Jeník

* 1964

  • "Taková první akce, kdy jsem viděl shromáždění lidu, které se nějak protestně projevovalo, tak to byl právě ten pohřeb Jaroslava Seiferta, na který já jsem se rozhodl jet. Jaroslav Seifert sice nebyl žádný nějaký můj velký oblíbenec. On to byl v podstatě v čítankách opěvovaný básník. Ovšem až do právě těch 80. let, kdy podepsal Chartu, byl vyřazený vlastně z oficiálního života. Seifert dostal na sklonku svého života Nobelovu cenu. To bylo taky paradoxní, jak ten režim s touto informací naložil. Já jsem se to dozvěděl samozřejmě ze Svobodné Evropy, ale komunisti o tom napsali někde na sportovní stránce takový maličký... vím, že v novinách, které se jmenovaly Práce - tak takový malinký článeček: Seifert dostal cenu nebo něco takového. Básník Jaroslav Seifert dostal ve Stockholmu Nobelovu cenu - prostě událost světového významu, a oni se ji snažili nějakým způsobem ukrýt. Já jsem se na té Svobodné Evropě dozvěděl taky, kdy a kde bude ten pohřeb. A ten pohřeb byl v Praze."

  • "Větev mých prarodičů byla trochu nezvyklá v rámci celé naší rodiny, protože velice klíčový byl rok 1948, který naši rodinu postihl velice silně. Když říkám naši rodinu, tak tím myslím svého pradědečka a jeho děti. Protože všichni byli živnostníci, podnikatelé, vysocí úředníci, jeden z nich byl bankéř. Ten rok 1948, což byl komunistický puč, ten velice silně zasáhl do jejich životů. Byli různě povyhazováni z práce, byly jim znárodněny živnosti nebo zabaveny majetky. Jediná větev, která v tom roce 1948 postižena nebyla, byla právě větev mého dědečka. Můj dědeček byl jediný člen té široké rodiny, který už před rokem 1948 vstoupil do komunistické strany. A s ním tehdy asi šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý můj otec. Takže co se týče historie naší větve rodiny, tak je skutečně kuriózní, protože zatímco moji prastrýci a strýcové byli postiženi velice silně, například jeden z mých strýců dokonce strávil v komunistickém vězení od roku 1949 do roku 1959 nebo 1960 víc než deset let, tak moje přímá rodina - dalo by se říct - na tom komunistickém puči takříkajíc vydělala. To znamená, že vlastně tam se nastartovaly kariéry těch mých přímých předků. To ale netrvalo úplně tak dlouho, protože přišel, jak všichni víme, rok 1968, a tam se ta karta začala dost obracet."

  • "Dostali jsme se do té Wroclawi, kde jsem poprvé viděl knížete Schwarzenberga, byl tam spisovatel Ota Filip a samozřejmě ti písničkáři jako Jaroslav Hutka nebo Sváťa Karásek. No a úplně pro mě člověk z jiné planety - Karel Kryl. Já jsem věděl, že on někde žije v Německu a že je to reálná osoba, reálná postava. Ale prostě někdo tak ostouzený v tom komunistickém Československu, a přitom jeho písničky se zpívaly u každého táboráku a na každém intru. Vlastně taková úplně mýtická postava, on tam teď stál živý, hrál tam na kytaru, já jsem potom za ním šel do šatny, chvíli jsme si povídali. No a to bylo... já jsem byl jako u vytržení. Byly tam konference kromě těch koncertů o budoucnosti Evropy, o tom, jaké to bude, až ten komunismus skončí. No a potom skončil ten festival a my jsme jeli zpátky do té komunistické klece z toho Polska. Tak to byl těžký návrat. No a to si vemte, že to byl šestý listopad, jedenáct dnů před 17. listopadem."

  • "Moje rodina po roce 1968, respektive 1969... Mého tatínka vyhodili z práce z toho ředitelování, nemohl najít nikde místo. Dokonce nemohl najít v okrese Karviná ani dělnická místa, i když chvílemi vždycky někde pracoval, ale potom ho odtamtud taky vyhodili. Tak jsme se přestěhovali do Krnova k rodičům mého otce. To byla ta druhá, taková ta méně šťastná část toho mého dětství. Protože jsme se z toho krásného velkého bytu ocitli v takovém pro mě nepřátelském prostředí, cizím městě, malinkém, škaredém, ve strašně starém baráku o čtyřech místnostech, kde nás žilo sedm a kde se topilo v každé místnosti v kamnech. Bylo to všechno takové temné, zašlé, neměl jsem tam žádné kamarády samozřejmě. My jsme si strašně pohoršili."

  • "Někdy do roku 1969 nebo 1970 je takový až idylický život v Karviné, kde moji rodiče byli velmi dobře situovaní. Můj otec byl ředitelem střední školy, moje maminka učila na základní škole. Měli jsme veliký, třípokojový byt. A pak, jak víme, přišel rok 1968, ve kterém se můj tatínek jako takzvaný reformní komunista velmi angažoval ve prospěch demokratizace společnosti a vůbec těch všech nových myšlenek, které ten rok 1968 přinesl. Což na tom Karvinsku bylo docela obtížné, protože to byl velmi silně stalinistický region a ještě se to samozřejmě zhoršilo v těch srpnových dnech, kdy naši zemi přepadla armáda Varšavské smlouvy a kdy můj otec byl jmenovaný, vyslaný jako delegát na ten slavný 14. mimořádný sjezd KSČ, který měl odsoudit, a také odsoudil, vstup sovětských a jiných vojsk Varšavské smlouvy do Československa. A tím si v podstatě můj tatínek, který potom z toho sjezdu přijel zpátky, dál se angažoval, psal články do novin, vystupoval v televizi, dokonce byl za sovětskou posádkou vyzvat je, aby odešli z území regionu Karvinska, tak tím si podepsal svůj osud na dalších dvacet let."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 13.02.2020

    (audio)
    délka: 01:28:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žil v komunistické kleci, až se dočkal zázraku

Fotografie z roku 1984
Fotografie z roku 1984
zdroj: Archiv Zdeňka Jeníka

Zdeněk Jeník se narodil 10. března 1964 V Karviné. Většinu jeho předků, především z matčiny strany, silně poznamenal komunistický puč v roce 1948. Pamětníkův otec byl naopak komunistou, sympatizoval ale s reformami roku 1968, s nástupem normalizace ho vyhodili z práce. Protože nemohl najít zaměstnání, a to ani v dělnických profesích, odstěhovala se rodina do Krnova. Rodina se netajila odporem k vládnoucímu režimu, doma se poslouchalo zahraniční rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Zdeněk se v roce 1986 účastnil pohřbu Jaroslava Seiferta. Přepisováním šířil Chartu 77 i zakázanou literaturu. V roce 1989 se podílel na několika lokálních protestních akcích, v srpnu roku 1989 jej vyslýchala StB. Počátkem listopadu roku 1989 navštívil i Festival nezávislé československé kultury ve Wroclawi, kde mohl poprvé naživo vidět a slyšet exilové umělce. Angažoval se během sametové revoluce v Opavě. Po roce 1989 se živil jako novinář.