Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Jelínek (* 1935  )

Celý svět je velmi úzký most a důležité je nebát se po něm jít

  • narozen 27. dubna 1935 v Liberci do smíšené česko-židovské rodiny
  • na podzim roku 1938 se po zabrání Sudet odstěhovali do vnitrozemí
  • válku prožili u pamětníkova dědečka v Hořepníku
  • matka se odsunu do koncentračního tábora vyhnula díky podplacení německého lékaře
  • ke konci války povolán do transportu, ale skrýváním v hájovně v lese se mu vyhnul
  • velkou část jeho příbuzných z matčiny strany nacisté zavraždili v koncentračních táborech, včetně babičky Josefy Ledererové
  • krátce po válce zemřel otec a matka jej a dva jeho sourozence vychovávala v Nymburce
  • díky studiím na vysoké škole se vrátil do Liberce
  • věnoval se projektování textilních továren, často v zahraničí
  • v osmdesátých letech emigroval do Německa jeho syn Pavel Jelínek
  • v devadesátých letech založil a vedl úspěšnou obchodní firmu
  • po roce 1989 byl třicet let ve vedení Židovské obce v Liberci
  • za jeho vedení byla obnovena synagoga v nově zbudované knihovně Technické univerzity

Pavel Jelínek se narodil do časů, kdy se židovský původ jeho maminky stával osudovou přítěží. Na podzim roku 1938 se jeho rodný Liberec stal po mnichovském diktátu součástí nacistické Třetí říše a rodina musela domov opustit. Jedna z jeho prvních vzpomínek by jistě neměla patřit k těm dětským. „Dne 15. března 1939 jely v Lysé nad Labem pod našimi okny německé tanky do Milovic.“

Na útěku

Pamětník se narodil do smíšeného manželství římského katolíka Josefa Jelínka a Židovky Marie Ledererové. I když oba pocházeli z poměrně vzdálených končin, shodou pracovních příležitostí se potkali a společně usadili v Liberci. Rodiče se seznámili na lyžích, ale blíže jejich vztah nepoznal. „Otec brzy zemřel a maminka toho za války prožila hodně a o minulosti nechtěla nic říkat.“ Josef Jelínek se učil obchodním příručím v textilní firmě u příbuzných v Mladé Boleslavi, odkud odešel jako obchodní zástupce této firmy do Liberce. Maminka se přestěhovala do Liberce za příbuznými, kteří tam přesunuli své firmy. Později se tam přistěhovali i její rodiče, ale pamětníkův dědeček Josef Lederer krátce nato tragicky zahynul po srážce s motocyklem. Pro následné události mu po roce nestihli vztyčit ani náhrobní kámen. „Až půjdu pod zem já, bude jeho jméno a symbolicky i jméno babičky na mém kameni.“

Rané dětství prožité v Liberci se Pavlu Jelínkovi do paměti nestačilo vrýt. Když byly obsazeny po mnichovské dohodě Sudety, rodina utekla do Sázavy k matčině sestře, neboť se oprávněně obávala represí. Od rodiny Justiců se přesunuli do Mladé Boleslavi, ale záhy se opětovně stěhovali do Lysé nad Labem. „Firma Bratři Bendové, což byli také příbuzní mé matky, sem přestěhovala svou firmu z Liberce a táta v ní dělal šéfa.“ Firmu později tzv. arizoval pan Tüschler, což byl rodinný obchodní přítel, a pamětníkova otce dál zaměstnával jakožto vedoucího. „Byl to jeden z mála Němců, kteří nás celou válku podporovali, přestože mu šlo o život.“ Otec tak mohl být u firmy na tomto postu zaměstnán až do konce války díky panu Tüschlerovi, ale také proto, že nebyl původem Žid, ale katolík. I když se za něj po válce při odsunech rodina přimlouvala, musel odejít do Německa, kde jej později alespoň s díky navštívili. Těžký život za války, tragické osudy rodinných příslušníků i poválečné zkušenosti jasně formovaly pamětníkův vztah k sudetským Němcům „S jedinou výjimkou Hanse Tüschlera se na nás všichni ‚raz dva tři‘, abych to tak řekl přesně. A po válce, když jsme se vrátili a ještě jsme tu některé zastihli, tak ani jeden z nich neřekl ani slovíčko, aby se nám omluvil. A věděli dobře, kam ti lidi půjdou. Pro ty já nemám jediné slovo odpuštění! Samozřejmě ta nová generace, proti ní nic nemám. Také s těmi lidmi normálně hovořím i obchoduji.“

Pamětníkova babička Josefína Ledererová žila se svým manželem v obci Dymokury, kde měli malý obchod. V polovině třicátých let se přestěhovali do Liberce a mladou rodinu následovali i na jejich útěku ze Sudet. V Lysé nad Labem byla roku 1941 zařazena do jednoho z prvních transportů. Nejdříve krátce pobývala v menším táboře přímo ve městě, kde v místní sokolovně shromažďovali Židy před transportem. „Měla tam udělanou jen takovou malou místnůstku z plátna.“ Její transport nakonec skončil v Treblince, kde byla zavražděna. Přes všechnu dosavadní zkušenost se rodina ani formálně nerozdělila. „Můj táta byl tak statečný, že se nerozvedli.“ Po transportu babičky se rodina krátce nato přestěhovala do Hořepníku poblíž Pelhřimova na Vysočině. „Bylo to jediné možné řešení, jak trochu Němcům zmizet z očí.“

Pod dohledem

Městečko Hořepník, „i když má jen 600 obyvatel, tak je to ještě pořád město“, bylo jejich domovem od roku 1941 až do konce války. K rodině otce, který odsud pocházel, se nastěhovali již ve čtyřech, neboť na cestách se v Praze narodil v roce 1940 syn Jan. Pamětníkův dědeček Josef Jelínek byl v Hořepníku starostou obce a velitel hasičů v průběhu celé války.

I v Hořepníku je však po čase doběhla německá mašinerie a v roce 1942 vybrala do transportu i pamětníkovu matku. „Máma už měla sbalený pingl a nade mnou a nad mým bráchou, kterému byly tenkrát dva roky, brečela. V posledním momentu táta přivezl papír od podplaceného německého doktora, že je máma tak těžce nemocná, že nemůže do transportu.“ Celý zbytek války se musela pravidelně hlásit na říšských úřadech v Táboře, kam se nemohla dopravovat veřejnou dopravou, a když, tak ve speciálních oddělených vagonech určených jen pro Židy. Na gestapo v Táboře „jsme nesměli jít hlavní třídou od nádraží“, kterou měli Židé zakázanou, ale museli jsme jít postranními uličkami. Dostávala minimální potravinové příděly a v podstatě nemohla z domu, ale žila a přežila. „Máma směla akorát na zahradu. I když to na tak malém městečku všichni věděli, tak to nikdo neřekl a do konce války jsme tam vydrželi.“

Pamětník dostal povolání do transportu jako „dárek“ ke svým desátým narozeninám. Jako tzv. mischling měl zamířit do zvláštního tábora. S maminkou a bratrem se nakonec 27. dubna 1945 nastěhovali do nedaleké hájenky v lesích, kde prožili posledních několik dní války. „Němci měli díkybohu jiné starosti než nás hledat. Takže jsem dodneška tady.“ I na konci války docházelo ke střetům, které však naštěstí neskončily tragicky. Ať již se jednalo o německou střelbu naslepo do lesa, kde si hrál pamětník s kamarády, nebo o snahu oplatit partyzánský útok na ustupující německý konvoj, vše díky štěstí i vyjednávacím schopnostem pamětníkova dědečka z Hořepníku dobře dopadlo. Neporovnatelně hůř však skončilo mnoho blízkých příbuzných. V nacistických koncentračních táborech vyhasly životy desítek spřízněných židovských rodin a jednotlivců z rodu Bendů, Justiců, Ledererů, Taussigů a Weissů.

Poválečná léta studií

Krátký pobyt ve školních škamnách byl nuceně přerušen nacistickým nařízením. „Na začátku jsem chodil do školy běžně, ale pak už jsem jako ‚mischling‘ nemohl. Byla tam ale paní učitelka Kuberová a ta k nám každý den přicházela a dávala mi úkoly. Když jsem šel po skončení války do páté třídy, tak jsem vlastně všechno věděl.“ Jakmile se po skončení války přestěhovali zpátky do Liberce, nastoupil pamětník docházku na základní škole do třídy odpovídající jeho věku. Devět měsíců od 9. května 1945 se narodila sestra Eva. Od šesté třídy již přešel v Liberci na tehdy nové gymnázium, kde však stačil dokončit jen dva ročníky. Pamětníkův otec, který dál pokračoval v práci ve firmě Bratři Bendové, v roce 1947 náhle zemřel. Podle Pavla Jelínka se na něm podepsalo nervové vypětí z válečných let. Ovdovělá matka rozhodla o přestěhování a koncem roku 1948 se přesunuli do Nymburka, kde koupili dům po panu Pickovi. Gymnázium tak pamětník již od tercie studoval v Nymburce. Tam se také více začal věnovat sportu, když vedle tradičního podhorského lyžování začal veslovat ve čtyřce. „Chodili jsme na takzvaný veslák, kde byla velice dobrá parta. Znal jsem se velmi dobře i s panem Vokněrem, mistrem světa v kanoistice.“

Kladně složil v polovině padesátých let maturitu a podal si přihlášku na Technickou univerzitu v Praze. Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek mu však nabídli přestup na nově vznikající Vysokou školu strojní a textilní do Liberce. Neváhal ani minutu. „Byl jsem tak jedním z prvních absolventů této vysoké školy.“ Vystudoval textilní inženýrství, kterému se následně věnoval až do počátku devadesátých let.

Potýkání se s komunistickou nomenklaturou nijak zvlášť neprožíval. Na gymnáziu byl jako všichni ostatní v SSM, dokonce se v modrých košilích fotili na maturitní tablo, ale členství vnímal hlavně jako další možnost být s partou kamarádů. Na vysoké škole už jej byť i formální členství minulo úplně. „Nikdo to po mně nechtěl, a tak jsem v SSM nebyl.“ Jediným zásadnějším střetem tak nakonec byla aktivní účast na majálesu v roce 1956, kde nesl rakev s nápisem: „Školská reforma.“ Následovaly výslechy na Veřejné bezpečnosti, ale vše nakonec vyznělo do ztracena a nemělo to významnější negativní důsledky. Po sametové revoluci si ve svazcích StB zjišťoval, kdo ze spolužáků na něho donášel. „Mezi těma fízlama byli lidi, které jsem pokládal za kamarády.“ Když následně jednoho ze svých blízkých přátel s touto skutečností konfrontoval, dostalo se mu jen pokrčení ramen. „To víš, byla taková doba, oni na mě něco měli, tak mě tam nahnali.“

Potýkání se s režimem i se životem

Roku 1959 se oženil s Libuší Novotnou a krátce nato se jim narodil syn Pavel. Pracoval ve státní firmě v Liberci, kde projektoval textilní továrny, které byly významným vývozním artiklem, a tak často pobýval v zahraničí. Srpen 1968 jej zastihl i s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Pavel Jelínek vážně uvažoval, že se do Československa již nevrátí. Dokonce při zpáteční cestě nezamířili domů, ale ubytovali se u příbuzných v západním Německu s cílem emigrovat. Starost o rodinné příslušníky, kteří by zůstali na druhé straně hranice, je však nakonec přiměla k návratu. I když se jej osobně následné normalizační čistky významně nedotkly, zasáhly mnoho jeho blízkých přátel. „Můj tehdejší kamarád a proděkan zdejší univerzity Jaroslav Tejc začal tvrdě a vyhodil z vysoké školy mé původní pedagogy a kamarády, jako byl pozdější rektor Zdeněk Kovář.“

Jako většina lidí se o existenci Charty 77 dozvěděl až po její veřejné ostrakizaci. „Když po nás v práci chtěli, abychom podepsali takzvanou antichartu, tak jsem na schůzi říkal mému kamarádovi a tehdejšímu šéfovi projekce: ‚Já nevím, co v té Chartě je, tak když mám něco podepsat…‘ A on na mě: ‚Prosím tě, běž pryč, běž radši pryč!‘“ K prohlášení Charty 77 se později dostal, a i když se s ní ztotožňoval, neměl natolik blízký kontakt s disentem, aby ji mohl svým podpisem veřejně podpořit. Nezakrývané projevy nesouhlasu však pamětníkovi významně zkomplikovaly účast na služebních cestách na Západ. Když jej nechtěli pouštět, domáhal se u ředitele svého podniku práva cestovat na základě přistoupení ČSSR k Všeobecné deklaraci lidských práv. „Ten na mě řval jak pavián, že mě nikam nepustí. Zmínil jsem se o tom našemu kádrovému náměstkovi a mezi dveřmi jsem mu říkal: ‚Musím ti říct, že to, co mi náš šéf říkal, už jsem jednou zažil kvůli svým rodičům, teď to zažívám kvůli svému synovi a mezi vámi a těmi nácky je jediný rozdíl, tenkrát šlo o život, a dnes ne.‘ Šel jsem pryč, a za hodinu jsem měl papíry.“ Na zahraniční cesty však musel jezdit s prověřeným doprovodem a psát z cest zprávy, s kým se stýkal apod. Přesto se mu tajně dařilo scházet s představiteli exilu v západní Evropě, jako byl kupříkladu Jiří Löwy redigující Právo lidu, a později, když do Německa emigroval pamětníkův syn, navštěvoval i jeho.

Události následující po 17. listopadu Pavel Jelínek nijak zvlášť neprožíval ani se v nich výrazněji neangažoval. „Oproti srpnu šedesát osm to přešlo klidně.“ Koncem roku 1990 založili s kolegy firmu, v níž se však věnovali jinému než textilnímu sortimentu zboží a služeb. „Z pobytů u svého syna v Německu jsem věděl, že textilní průmysl jde do kytek.“ Později v roce 2009 se se spolumajiteli firmy přátelsky rozešli, firmu rozdělili a dnes již jen jako prokurista spíše formálně dohlíží na její hladký chod. Přes výzvy se po roce 1989 politicky neangažoval. „Já říkám, že jako správný Žid se mám věnovat kšeftu.“

Návrat k židovství

„Většina z nás Židů přestala po válce věřit, že Bůh existuje, že něco takového mohl dopustit.“ Pamětníkova rodina nebyla před válkou v náboženském vyznání nijak horlivá a válečné zkušenosti ji ještě více zchladily. Její členové se vrátili k víře „jen trochu, potichu“. Držely se velké svátky, pekly se macesy, ale do synagogy se nechodilo. Pamětník začal znovu navštěvovat židovský svatostánek až zkraje osmdesátých let z popudu tehdejšího předsedy židovské obce Samuela Gutmana. Právě jemu od začátku devadesátých let pomáhal obec vést a po jeho smrti převzal předsednictví v Liberci. Za jeho vedení se obnovil židovský hřbitov, v pohřebním domě byl vybudován památník šoa, získaly se zpět mnohé nemovitosti a zejména se na původním místě podařilo zbudovat novou synagogu. „Díky tomu, že za mnou přišla ředitelka knihovny paní Vohlídalová a řekla: ‚Vy jste národ knihy, tak bychom na vašem pozemku mohli postavit knihovnu a vám bych vymodlila, aby se tam postavila také synagoga.‘“ I díky přímluvě prezidenta Václava Havla u jeho německého protějšku byl na Stavbu smíření sehnán dostatek finančních prostředků a budova v sobě jedinečným způsobem propojila nejen vědu a duchovno, ale také vytvořila prostor pro dialog mezi znesvářenými národy. Ač byla modlitebna projektována v otevřeném duchu, při jejím otevření na symbolické výročí jejího vypálení 9. listopadu 2000 se musely vzít v potaz i konzervativní židovské tradice. „Když se naše nová synagoga otevírala, tak přijel vrchní rabín a ženy musely za plentu. Jenže přijela i tehdejší velvyslankyně Státu Izrael. A co teď?! Paní velvyslankyně ale řekla: ‚Berte to tak, že nejsem žádná žena, já jsem Stát Izrael.‘ Rabín na to kývl a seděla s námi v té hlavní cimře.“

Poslední léta se Pavel Jelínek nejvíce věnoval historii Židovské obce v Liberci a jejím členům. Zejména zde založil tradici Kamenů zmizelých a neustále jejich počet rozšiřoval na současných pětačtyřicet. Díky objevu Markéty Lhotové, která našla doklad o pojištění synagogy, požádal pojišťovnu Generali o vyplacení pojistného za její vypálení v roce 1938. Firma však žádost z bizarních důvodů negovala. „Já osobně si myslím, že by alespoň měli vrátit ty peníze, které jsme do toho každý rok na to pojištění platili,“ dodává pamětník. Na svůj osud a jeho provázaný vztah k židovství nežehrá a s úsměvem cituje filozofa Lessinga: „Když se podívám na nás Židy, tak nejsem zrovna dvakrát spokojený, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem rád, že jsem Žid.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj