Miroslav Jech

* 1938

  • „Původní vybavení bylo, jak ho známe ze starých příruček. Všechno se měřilo manuálně, odečítal se přízemní teploměr, vlhkoměry. Jeden teploměr byl ve výši dvou metrů nad povrchem a druhý v pěti centimetrech nad zemí. Dnes je všechno elektronické, všude jsou čidla po deseti centimetrech až do hloubky jednoho metru. Když prší, tak vám to kreslí krásnou křivku – jak graficky, tak numericky, rozděluje se to do srážek po jednotlivých hodinách. Nedělá se u nás už čistota ovzduší, protože ta se teď pro Frýdlantsko měří na stanici vybudované ve Frýdlantě. Nicméně třikrát denně v sedm ráno, ve dvě odpoledne a v devět večer zapisuji stav půdy, kolik desetin oblohy je pokryto mraky, průchod bouřek, jaká je vzdálenost od zablesknutí po akustický projev, tedy hrom, jestli je rosa nebo jinovatka.“

  • „Pamatuji se, když mého otce zatýkalo jičínské gestapo. Vezl mě jako maličkého kluka zrovna na káře se sazenicemi do lesní školky. U lesa pod vrchem Strážník na něj už čekalo auto. Zatkli ho a viděli jsme ho až za čtyři a půl roku. Já si z dětských vzpomínek pamatuji, jak jsem se snažil do toho auta k němu vedrat a jak mě gestapáci brutálně vyhodili ven. Nechali mě tam samotného. Vesničané z okolních domů, kteří to všechno pozorovali, mě pak dovedli domů k matce.“

  • „Tři, čtyři dny, ve dne v noci šel konvoj sedláků, baráčníků a obyčejných lidí, kteří pocházeli až někde ze severního Polska – ti ustupovali podél Jizery směrem na Semily a dál do vnitrozemí. Byli to chudáci, viděl jsem nezapomenutelném scény. Některé rodiny byly přidělené sedlákům, nechávali tam svého koníčka. My, jak jsme bydleli ve sklepním bytě, tak nás přestěhovali jinam, a tam právě jedna rodina byla usazena. Staří rodiče a dvě mladé dcery. A vzpomínám na maminku, která mě vždy od toho starého Němce, který štípal venku polínka, táhla domů. Prý proto, že hlasitě a sprostě nadával na Hitlera, že měla strach, aby to neslyšel nějaký kolemjdoucí a nezůstalo to bez trestu. A když tu továrnickou vilu začali obsazovat partyzáni, ne místní, ti tu rodinu znali, že byla slušná, ale přišli tam kluci ze sousední vesnice. Jeden zalehl do dveří, namířil lehký kulomet doprostřed místnosti, a ta německá šestnáctiletá holka si rvala vlasy a plazila se po zemi. Pak je vykázali jinam, nevím, jestli někde bydleli v nějaké stodole.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 24.06.2021

    (audio)
    délka: 01:31:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Hejnice, 05.05.2022

    (audio)
    délka: 01:23:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec přežil koncentráky i pochod smrti, po válce je zatkli partyzáni

Miroslav Jech s otcem Adolfem a matkou  Annou v roce 1940
Miroslav Jech s otcem Adolfem a matkou Annou v roce 1940
zdroj: archiv Miroslava Jecha

Miroslav Jech se narodil 1. února 1938 v Hájích nad Jizerou na Semilsku. Jako dvouleté dítě byl v roce 1940 u zatýkání otce jičínským gestapem. Otce Adolfa Jecha odvezli a malého Miroslava nechali gestapáci na silnici. Nakonec se o něj museli postarat vesničané. Otce zatkli kvůli spoluúčasti na budování údajných skrýší v lese, kam se měli schovat mladí muži, kteří se báli povolávacího rozkazu do německého wehrmachtu. Nacisté poslali otce nejprve do vězení, pět let pak strávil v koncentračních táborech a přežil i pochod smrti. Brzy po válce následkem těžkého onemocnění plic ve 46 letech zemřel. V tovární vile, kde žili Jechovi, bydlela ke konci války rodina odsunutých Němců ze severního Polska. Miroslav Jech byl svědkem šikany této sedlácké rodiny ze strany mladých mužů, partyzánů z okolí. Když se Miroslavův otec vrátil z koncentračního tábora, oba zažili další těžké chvíle. Zatkli je rádoby partyzáni ze sousední vesnice. Pustili je až ve chvíli, kdy otce poznal jeho starý kamarád. Rodina v roce 1948 přesídlila do Hejnic na Frýdlantsku. Miroslav Jech se po válce kamarádil s neodsunutými sousedy. Jejich rodiny, většinou smíšeného česko-německého původu, mohly zůstat v poválečném Československu proto, že otcové byli jako elektrikáři, soustružníci nebo železničáři pro pohraničí nepostradatelní. Učil své kamarády česky. Vystudoval chemickou průmyslovku a po celý život pracoval v Raspenavě jako textilní barvíř. Ve svém volném čase se věnoval atletice, horolezectví a cestování. Celkem třicet let sloužil na služebně na Smědavě jako dobrovolný člen Horské služby Jizerských hor a zachránil řadu ztracených nebo zraněných turistů. 23. dubna 1992 zasahoval po pádu dvou francouzských humanitárních letadel na Smědavské hoře. Při nehodě tehdy přišli o život čtyři lidé. Od roku 1960 se Miroslav Jech věnoval jako amatér meteorologii, sledoval srážky, teplotu, vlhkost a rychlost větru, monitoroval také čistotu ovzduší. Všechna data posílal meteorologům do Ústí nad Labem. V Hejnicích mapoval i unikátní jev, takzvaný teplý alpský vítr. V roce 2021 žil jako důchodce v Hejnicích.